"Stránky o ekozahradách a životním stylu respektujícím přírodní zákony, určené lidem, 
jimž zdraví naší planety není lhostejné." 

Úvodní Ekozahrada Rostliny Kurzy Doporučuji Kontakt



Bájná a mystická bezúdržbovost

Žili byli tři zahradníci : Trávostřih Sprejomilný, Rýčokop Granulák a Stromokaz Pižlošmik.. Od narození je rodiče učili, že zahrada existuje proto, aby se na ní pořád dělaly různé nezábavné práce. A že vše co udělají budou muset během sezóny dělat každý týden či měsíc znovu. Tak se stále dřeli, nic z toho vlastně neměli, a jestli ještě nezemřeli, tak bojují s přírodou dodnes.

    Tato krátká zahrádkářská pohádka neměla nejlepší konec, asi bychom svým dětem mohli vyprávět nějakou lepší verzi. Míru údržbovosti zahrady si totiž vždycky můžete vybrat sami. Není pravda, že musíte dělat všechny úkony předepsané v odborných knihách nebo předváděné v televizi. Samozřejmě zahrada, která by byla úplně "bezúdržbová" je utopie. To pochopí každý kdo porozumí zákonu přírodní sukce. Možná kdybyste chtěli mít na zahradě prales, můžete to kompletně svěřit přírodě a pár set let jen sledovat jak se vyvíjí. Asi bychom ale chtěli i něco jiného. Je proto dobré vědět, že je veliký rozdíl mezi bojem proti přírodní sukcesi a spoluprací s ní. O tom to celé je.

    V případě spolupráce a jejího usměrňování mohou být práce na zahradě zábavou, nikoliv bojem nebo pracnou údržbou. Louku i trávník je potřeba kosit, jinak v ní vyrostou nálety a z nich les. Ale ekozahradníci hledají cesty, jak nemít víc kosení než jsou ochotni mít, jak vysadit stromy tak, aby se nemusely nikdy řezat, jak zkombinovat rostlinná patra keřů a trvalek tak, aby se nemusela pořád usměrňovat, jak vytvořit design aby padající listí ničemu nevadilo a mohlo zůstat tam kde má být (ano, pod stromem), zelenina aby rostla jako džungle do které se plevel nevejde atd.


    Práce je tam vždy, například sklizeň, nebo jarní setí zeleniny, i ten plevel je nutné zpočátku vytrhávat nebo přemulčovat častěji, ale je to prostě úplně jiný druh práce než si představí člověk vlastnící "moderní okrasnou" zahradu. Dokonce to můžeme nazvat radost. To z toho důvodu, že práce vynaložená v prvních letech do dobrého designu, zvolení správných metod a nastartovaní zahradního ekosystémku je jako vložená do banky, s vysokým úrokem. Žádná banka vám neposkytne takové bonusy jako příroda. Ale ten vklad je tu potřeba, dokonce větší než u "klasické" zahrady. Je to takzvaná dětská fáze zahrady, "baby stadium", a děťátko není hned samostatné. Musíte měnit plenky (mulč), kojit a krmit (vytvářet humus v půdě), potřebuje hračky a kamarády (užitečné vztahy a ekosystémovou stabilitu) a postupně se spolu učit jak se na tom světě žije v hojnosti. Harmonie a počátek bezúdržbového (pro některé části zahrady) nebo méněúdržbového stavu (pro jiné části) nastává až později, až to povyroste a sukcese v jedlém lese, tvrdém sadu, živém plotě, nebo v trvalkovém záhoně nám pokročí do dospělejšího stadia (zhruba od tří let výše). Batole vaši péči potřebuje, adolescent předstírá že ne, ale také občas potřebuje pomoci, zatímco dospělý už si raději poradí sám. V ekozahradě jde o to, jak zaseknout sukcesní vývoj ve stadiu, které chcete využívat – rozhrabání povrchu půdy před výsevem zeleniny, vytrhávání náletů pionýrských dřevin mezi trvalkami, kosení louky a trávníku, a vytrhávání náletů dlouhověkých dřevin v jedlém lese a tvrdém sadu. Většina úkonů pro údržbu dospělejších porostů se dá udělat během několika minut ročně v rámci procházky, u zeleninky by měl člověk strávit chvilku každý den. Jedna včasná záplata, jako třeba vytrhnutí malého plevele, ušetří deset dalších.




Dva zcela odlišné druhy ekozahrady dle údržbovosti:

    DIVOKÁ
    Když se řekne téměř bezúdržbová zahrada, myslí se tím obvykle přírodně založená, spíše divočejší, připomínající okraj lesa, nebo přirozený lesík s paloučkem, pro krásu a pro radost z přírody (ačkoliv může i tak mít spousty extenzivních jedlých plodin). Nebudete od ní očekávat velké výnosy potravy, ale inspiraci a divokost. Dvakrát ročně vezmete kosu, pokosíte během rána palouček, seno necháte zkompostovat někde pod stromem a tím údržba končí. Málokdo si zvolí celou zahradu jako bezúdržbovou divočinu, protože je v ní málo místa pro další zájmy a intervence člověka. Každopádně je dobré vědět, že i divočinu lze na holém pozemku založit, vypiplat skrze první sukcesní stadia, a pak nechat být svému osudu, jako takový malinký prales. Volná příroda kam nevstupuje lidská noha je důkazem, že příroda roste i bez člověka. Toto ale asi nebude prioritní způsob využití malých zahrad, hodí se to na větší pozemky, kde by takováto část neměla nikdy chybět.



    VYSOCE VÝNOSNÁ
    Míříte-li k potravinové soběstačnosti, bezúdržbovost v intenzivním produkčním systému neexistuje, ani když je tento systém permakulturní. Lepší termín je "maximální výnos s minimálním možným vkladem". Po letech učení se hospodařit v souladu s přírodou můžeme vypěstovat veškerou svou potravu se zlomkem vložené energie, ve srovnání s prvními pokusy, kdy se to teprve učíme a náš pěstitelský ekosystém ještě není příliš úrodný a stabilní.





    Nerad bych se příliš opakoval, ale stačí se podívat na přírodu. Viděli jste snad na těch nejkrásnějších místech světa s divokou přírodou zpocené zahradníky s batohem plným vercajku? Určitě ne. Příroda se do beznadějného zápasu nepouští a za nesmysly jí nikdo neplatí. Pěstuje velké keře a stromy tam, kde mohou růst velké keře a stromy. Zakrslé keře a stromy pěstuje tam, kde ty velké nejsou vhodné (na skalách, v pohořích, v méně příznivých podmínkách na vláhu, slunce, půdu, atd.). Kyselomilné rostliny rostou na kyselých půdách (vřes, rododendrony, azalky, borůvky,….) a vápnomilné na vápenitých půdách. Vlhkomilné v mokřinách a u řek, suchomilné na mezích a svazích. Pak rostou i bez práce jakýchkoliv lidí a strojů. Proč by to nešlo alespoň z části i na zahradě? Protože se to neučí na školách? Nebo protože na tom nikdo nevydělá? :-)



Několik logických závěrů

    Kde chcete mít malý strom, tam vysaďte vysoký keř tvořící kmen, nebo málo vzrůstný strom – nebudete ho nikdy muset stříhat a řezat protože by přerůstal. Řez nikdy nemůže zastavit růst stromu, jen ho dočasně zbrzdit - strom vždy roste do svého geneticky zakódovaného rozměru.

    Nechcete-li řezat a stříhat žádný ovocný strom, pěstujte je ze semínka nebo na semenáčové vzrůstné podnoži a nikdy je nezačínejte řezat. Zkazili byste přirozený vývoj koruny, který má uložený v genech. Můžete jen odstranit spodní větve kvůli prostoru pod ním, do vrchní koruny a terminálního výhonu nezasahujte. Roubované stromky na zakrsajících podnožích rostou díky tomuto znásilnění nepřirozeně a stejně žijí jen krátce.

    Žádný strom neví lépe než člověk jak chodit jako člověk. Žádný člověk neví lépe než strom jak růst jako strom... ačkoliv mnozí si to myslí.

    Nechcete-li hrabat listí, nehrabte ho. Listí se hrabat nemá, je to škodlivý a nesmyslný návyk. Spadne pod strom pro to, aby zůstalo pod stromem. Listí je výborný mulč a ušetří vám zalévaní. Zlepšuje život v půdě pod ním, rozkládá se na živiny, hnojí strom a vytváří novou půdu. A na podzim se v něm krásně brouzdá.

    Nepěstujte pod ovocnými (ani lesními) stromy trávu! V přírodě pouze odolné pionýrské stromy z náletů rostou v trávě, a to pouze za tím účelem, aby ji zahubily a vytlačily, pro příchod lesa. Trávník pod stromem za prvé nutí lidi hrabat listí, aby přežil, za druhé bere stromům živiny. Travní drn je jako matrace, která vše shltne a ani déšť pořádně neprosákne dolů ke kořenům. Pod stromy se lépe hodí rozmanitá rostlinná patra - stovky druhů různých trvalek s rozmanitými tvary kořenů, od půdokryvných až po trsnaté, desítky druhů keřů od plodících jedlých až po divoké, a mezi tím vším je prostor pro tlející listí. Vhodná je i květnatá louka, hlavně tam kde je dost slunce a listů padá málo, květiny v této louce netvoří klasický travní drn, ale musí se to opět nejméně 1x ročně pokosit.

    Kde nechcete celé léto zalévat, vysaďte tam suchomilnou vegetaci z dobře zvolených dřevin, případně půdní pokryv z odolných trvalek, dobře zamulčujte a nechte to celé zarůst. Zastíní si to půdu, zmenší tím odpařování a máte nadoživotí klid. Volba nejvhodnějích druhů je zde však základem úspěchu.

    Nechcete-li trhat to, co nazýváme plevel, nevytvářejte podmínky ve kterých roste - nenarušujte příliš půdu. Lidé kteří neustále ryjí a okopávají a bojují s plevelem, jsou v podstatě nejúspěšnější pěstitelé plevele. Uprostřed louky nebo v ustálených přírodních porostech dřevin jednoleté plevele nerostou. Ty jdou v takto velkém měřítku pouze ve stopách člověka ničitele a budovatele. Plevel je náš pomocník, který drží pohromadě narušenou půdu. Až zahrada vyroste, nebude pro něj nikde místo. Do té doby mulčujte, nebo pěstujete-li zeleninu, přejděte na bezorebné metody a masivní zúrodňování půdy organickou hmotou - během několika let plevel postupně odsunete na vedlejší kolej. Plevel existuje aby napravoval poničené půdy, a už skoro neroste v dokonale živé a strukturované půdě, kterou povrchově narušíme jen při setí zelenin (dokud plevel roste, tak ho plejeme).

    Nechcete sprejovat, přihnojovat a zastřihávat růže? Vysaďte si plané, botanické nebo odolné vyšlechtěné druhy a odrůdy a jenom se na ně dívejte a mulčujte kolem nich občas organickými zbytky. Nebo si zvolte jiné odolné a přitom krásné trvalky, jako jsou například denivky a pivoňky.

    Nechcete stříhat odkvetlá květenství trvalek? Nestříhejte je. V přírodě je taky nikdo nestříhá. Když jsou to přešlechtěné druhy a bez řezu nevydrží, nechte je dožít a pěstujte takové, které vydrží. Uschlé stvoly a květy jsou v zimě přímo kouzelné, když se obalí jinovatkou nebo zapadají sněhem. Kromě toho v dutinách stvolů a stonků přezimuje mnoho druhů užitečného hmyzu (např. slunéčka), který potřebujete na požírání mšic. Na jaře to vše samo zmizí v záplavě nové zeleně, "neuklizená" hmota se přemění v úrodný humus.

    Takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Příroda ví, co dělá. Možná je už čas přehodnotit, zda být zahrádkářem znamená poroučet větru dešti, tak jak to někdo jiný vymyslel, nebo si užívat volný čas pobytem a svobodným tvořením ve své vlastní krásné přírodě. Žít život jako pohádku, kterou si sami vymyslíte, a která se vám líbí.


Začít se dá třeba obdivováním krásy a neskutečné dokonalosti "obyčejné" pampelišky...

Dává nektar včelám,
hlubokým kořenem kypří udusané neúrodné půdy,
je žlutá a krásná jako slunce,
její květy, listy i stonky člověka léčí když je pojídá.
Semínka putují větrem a usídlí se všude tam,
kde jsou pampelišky potřeba.
Někdo to nepochopil?


 

  

  

 




Několik poznámek ke stříhání a řezu stromů a keřů.

    Každé semínko, ještě než vyklíčí, má v sobě uložené informace o celém budoucím životě rostliny. Tyto informace jsou neměnné ve své podstatě, ale realita je navíc formována podle vlivů okolí. Strom má svůj limit kam až vyroste, jak dlouhé bude mít větve, kolik bude plodit a za jakých podmínek je schopen růst. Neexistuje krásnější a romantičtější tvar rostliny, než její přirozený. Může být díky lidskému tvarování rovnější, kulatější, nahnutější, menší, větší – dle něčího momentálního vkusu - jako modelka po dvaceti plastických operacích, ale nikdy nebude krásnější než je krása přirozená, kterou na rozdíl od té umělé cítíme i podvědomě (názory na silikonové modelky, stejně jako na zahrady, se mohou lišit - hádat se nechci, já v tom mám jasno :-).
    Pravá krása přírody je v její v přirozenosti a harmonii. Když si usmyslíme, že uřízneme tu velikou větev tam nahoře, je to jako věšet bačkory na vánoční stromeček - harmonie je pryč. Vše živé na této planetě, se v materiální rovině snaží vyjádřit harmonii, nebo přijímat a vydávat energii, pomocí tvaru. Keř i strom ví, do jakého tvaru má vyrůst, aby byl spokojený. Pokud se náš názor neshoduje s jeho, zasáhneme a prosadíme si svou. To je lidská úchylka, projevující se v rodinných vztazích i mezinárodní politice. "Hele, už je to tady nějaký moc velký, podrž mi žebřík, já to trochu srovnám do latě ..."

    Také jsem kdysi dávno z neznalosti a kvůli všeobecně uznávaným informacím stříhal keře a stromy jen tak. Dnes je stříhám jen pokud je to nutné z praktického hlediska, tzn. když se kvůli větvím nedá projít po cestičce, přesahují do silnice, nebo když sousední rostlina je pro mě důležitější pro produkci potravy nebo z jiného důvodu než větve keře, které jí stíní. Někdy je vhodné udělat ze stromku vysokokmen, aby se pod ním dalo chodit. Je potřeba najít kompromis mezi praktičností a přirozeností. Tyto občasné zásahy se ještě dají omluvit, i v přírodě zvířata něco ožerou, vítr poláme… Ovšem neomluvitelné jsou nájezdy zahrádkářů stříhajících a řezajících celý rok vše živé až do bezvědomí, prostě protože to někdo předváděl v televizi. Někdy jsou stromy a keře vysazené nevhodně, a jejich pravidelný řez je zdůvodnitelný praktickými hledisky. Pak možná stojí za zamyšlení, jestli není lepší je rovnou pokácet a nahradit něčím, co v daném místě poroste jen do žádoucí velikosti a bez řezu. Zákrsky jabloní a jehličnany naplácané na sebe až hrůza je možné vidět na každé druhé zahradě. A většinou je tam i velká plocha úplně zbytečného trávníku. Lepší by bylo dát stromy dále od sebe, nebo vybrat jiné stromy. Sortiment druhů rostlin je přitom tak obrovský, že není možné nenalézt něco vhodného. Například na malé zahradě můžete místo deseti neperspektivních jabloňových zákrsků vysadit jen jeden pořádný velký ovocný strom (nebo dva, když potřebuje opylovače) a podsázet ho mnoha menšími keři s jedlými plody, a efekt bude báječný a máte klid. Stačí to umět dobře navrhnout.

            Bohužel technické služby spravující parky a veřejnou zeleň jdou přímo odstrašujícím příkladem. Celá stromořadí seřezaná na smutně vyhlížející pahýly, oslabená, s ranami otevřenými houbovým chorobám, bojující o přežití, keře strojně sestříhávané na jednu třetinu, někdy dokonce i uprostřed květu, z ekologicky vyvážených soběstačných lesíků a posledních remízků u měst se dělají sterilně udržované neživé lesoparky, nebo hodně energeticky náročná nákupní centra.... Všechno listí je v parcích shrabáno až na holou (a proto vysychající a erodující) půdu. Starý strom, na kterém uschne první větev, je odepsán a pokácen, ačkoliv by klidně přežil i vnoučata toho chlapíka, který na úřadě o jeho popravě rozhodl... Ano, vím, že lidé potřebují práci, ale nešlo by dělat něco užitečného?  

           

autor článku: Jaroslav Svoboda, 2004

 

Úvodní Ekozahrada Rostliny Kurzy Doporučuji Kontakt