|
Hartova lesní zahrada The Garden of Love - a visit to Robert Hart's Forest Garden. This article
originally appeared in the January 1997 issue of the Friends of PFAF newsletter.
http://www.comp.leeds.ac.uk/pfaf/index.html Autor:
Ken Fern Návštěva v lesní zahradě Roberta Harta
V létě 1996 skupina lidí ze spolku PFAF (Plants For A
Future - Rostliny Pro Budoucnost) navštívila lesní
zahradu Roberta Harta. Pokud vím, jedná se o první takovou zahradu vysazenou
v Británii. Je to velmi speciální místo s atmosférou míru, který
jsem nikdy necítil v žádné jiné zahradě. Následující článek byl
napsán jako výsledek této návštěvy.
Byli jste někdy na místě, které vás kompletně
vzalo? Takovém, že jen
chodíte okolo a snažíte se nasát krásu a
energii toho místa? Takovým místem je
lesní zahrada vytvořená R.
Hartem. Je to jediná vyspělá fungující
ukázka lesní zahrady v této
zemi (Velká Británie).
Přijeli
jsme na zahradu až pozdě odpoledne, díky tomu, že jsem cestou
zabloudil. Léto
bylo obtížné, suché, s mnoha
zničujícími
vichřicemi. Nicméně
zahrada vypadala být ve skvělé kondici. Zatímco
pole v okolí byla suchá
a holá, tato zahrada byla zelená a bujná – a
nejen to, doslova přetékala
ovocem. Chodil jsem okolo jako ve snu. Je to místo opravdu
speciální, ukazující
lesní zahradničení v praxi. Úzké
cestičky vedou mezi ovocnými a ořechovými
stromy, do nichž vrůstají šplhající
rostliny, jako jsou víno a kiwi. Pod
nimi rostou rozličné plodící keříky jako
rybíz, angrešt, mnoho bylin a
salátových rostlin jež prospívají
v lesním stínu. Na slunných okrajích
rostlo množství více známých druhů zelenin.
Zahrada oplývala úžasným množstvím potravy, především švestek. „Dej
si cokoliv chceš“ říkal Robert, „pro mě je toho víc než dost“. Nepotřeboval
jsem pobízet dvakrát, moje večeře se pro dnešek skládala z velké mísy
švestek! Když se setmělo, povídali
jsme si u jídla s Robertem o té zahradě. Vyprávěl zasvěceně o lesním
zahradničení a jeho nadějích do budoucnosti. Vysvětloval důvody pro takovou
zahradu a pokoušel se podělit se mnou o své vize.
Robert
se poprvé nastěhoval na svou farmu v roce 1960, s myšlenkou o soběstačnosti.
Tenkrát na to ale byl jeho pohled celkem jiný – klasická jednoletá
zelenina, ovocné stromy + různé druhy dobytka, jako krávy a kuřata. Časem
se ale jeho názor změnil. Zjistil, že bylo daleko snadnější a produktivnější
pěstovat trvalkovou zeleninu a byliny. Také přišel na to, že mnohé z těchto
plodin lze úspěšně pěstovat pod stromy a že také může do tohoto systému
přidat mnoho méně známých druhů ovoce a zeleniny. Lesní zahrada se postupně vyvíjela.
Motivace stojící za zahradou nebyla jen v pěstování více potravy na
menší ploše a méně pracně. Robert si byl velmi dobře vědom nerovností v lidské
společnosti, hlavně mezi západními kulturami a rozvojovými národy. Chtěl
předvést životní styl, který by mohl pomoci zajistit potravu a lepší životní
standard těm oblastem na světě, kde hlad je neustále přítomnou hrozbou.
Kromě
toho všeho chtěl také demonstrovat zahradu, která umí léčit –jak
jednotlivce, tak celou planetu. Robertova filosofie je založená na lásce. Je
přesvědčen, že je to ta nejsilnější síla na světě, a je-li dávána
bezpodmínečně, bude měnit a přetvářet. Jeho život je příkladem jeho víry,
a stejně tak je i jeho zahrada.
Když se podíváte na běžnou konzumní zahradu, co obvykle uvidíte jsou řádky
zeleniny, plus několik ovocných stromů a keřů v oddělené části.
Zahradník neustále bojuje proti silám přírody ve formě škůdců, chorob,
sucha, přílišného deště atd. Půda je kopána každý rok, musí být
hnojena, boj s plevely je neustálý – prostě válka v malém měřítku.
Lesní zahrada je kompletně odlišný koncept.
Všechno roste společně způsobem,
který je podobný přírodnímu lesu. Ale
místo obvyklých, většinou nepoživatelných
lesních plodin, tady stromy a keře plodí jedlou
úrodu, mezi nimi roste mnoho
jedlých květin, bylin a zelenin. Místo boje proti
přírodě, tato zahrada s ní
spolupracuje v harmonii. Jak Robert vysvětlil, je to láska
, co pohání
tuto zahradu. Když se vám povede zharmonizovat zahradu
s přírodou, pak
je mnoho práce uděláno za vás. Pod zemí,
například, probíhají nejrůznější
způsoby interakce kořenů, pomáhající
rostlinám růst. Jedním z nejlépe
známých příkladů je skutečnost, že jisté
rostliny mají symbiotický
vztah s půdní bakterií, která obohacuje půdu
o dusík čerpaný ze
vzduchu (např. luštěniny, různé keře a stromy).
Mnohé další aktivity
zvyšující úrodnost půdy se
odehrávají zároveň, a zvyšují tak
produktivitu země. Stejná symbióza probíhá
na všech úrovních. Vidíme včelu
navštěvující květ,
odebírající nektar a pyl. Stejná včela
také zajistí
oplodnění květů, takže plody a semena vůbec mohou vzniknout.
Prospěch mají
všichni. Pták sezobne plod, odletí pryč,
vyloučí nepoškozené semínko,
jež vyroste v nový strom. Opět na tom všichni
získají. Tato spolupráce
mezi životními formami je zhmotněním síly
lásky, a je také mnohem silnější
než náš současný koncept „zuby nehty“.
Lidé se také mohou stát součástí
této symbiózy, tohoto životního cyklu, nežli se
pouze pokoušet vládnout a
kontrolovat. Je to právě touha vládnout, která
nás paradoxně žene ke ztrátě
kontroly, k destrukci životního prostředí a tvoří
tak dnešní velmi akutní
problémy.
Lesní zahrada je praktická cesta, jak se mohou
lidé znovu naučit pracovat v harmonii
s přírodou. Je to velmi léčivé místo
ne jen proto, že pomáhá
uzdravovat zahradníka, ale také pomáhá
hojit planetu a začlenit nás do
rytmů přírody. Už jen být v ní je
báječný, poklidný a ozdravný zážitek.
Mluvili
jsme dlouho do noci, a ačkoli já bych rád debatoval ještě déle, bylo jasné,
že Robert je už unavený a byl čas spát. Byl jsem šťastný, že mohu
kempovat v zahradě tu noc, neboť to byl zážitek vskutku magický.
Ráno
jsem chodil po zahradě a hodoval na švestkách,
jablkách, švestkách,
jedlých listech slézu, zase na švestkách a
pak ještě na švestkách. Zkoušel
jsem se harmonizovat s energií zahrady, cítit tu
energii vstupující do
mě, když jsem jedl potravu kterou mi poskytla. Bylo to
nejchutnější a
nejuspokojivější jídlo, jaké jsem
v mém životě jedl.
Později s námi Robert udělal krátkou prohlídku. Omluvil se, že zahrada
nevypadá tak dobře jak by mohla, protože se jí nemohl věnovat kvůli vážné
nehodě, která se mu stala začátkem roku. To pro mě byl další důkaz, jak
hodnotná je zahrada využívající trvalky. Kdyby to byla obyčejná užitková
zahrada, s řadami jednoletých zelenin, co by tu asi rostlo, když zahradník
byl příliš nemocen, než aby na ní mohl pracovat? Jen plevel, plevel a další
plevel! Pokud nejste schopni na jaře vylézt, připravit půdu, vysít semena,
plít a dělat dalších 101 nezbytných věcí, vaše letničková zahrada
nebude existovat. Ale lesní zahrada a její trvalky produkují dobrou úrodu i
když v ní vůbec nejste, a tak to bude pokračovat po mnoho dalších
let.
Brzy přišel čas se rozloučit, což jsme všichni shledali úkolem velice obtížným.
Jeden z nás řekl, „Tak jestli tohle není Rajská zahrada, pak je k nerozeznání
podobná!“. Je potřeba, aby více lidí adoptovalo tento zahradní styl – nemusíte k tomu mít velký kus země, můžete to založit i na malém dvorku. Dovedete si představit, o kolik zelenější by tato země mohla být, kolik divoce žijících zvířat by mohlo přežít a jaké množství potravy bychom měli, kdyby se takové zahrady založili po celé zemi? Například v jižní Indii ve státě Kerala, který má hustotu obyvatel třikrát větší než Anglie, jsou doslova miliony malých lesních zahrad. Většina této oblasti je pokryta stromy, je krásně bujná a produktivní. Ve skutečnosti je to živý příklad, jak pěstovat jídlo v harmonii s ostatními tvory kolem nás. Robertův sen je vidět zakládání lesních zahrad po celém světě, přinášejících potravu lidem a léčících jak lidi tak celou planetu. Jediná věc, která by tomu mohla zabránit, je naše lhostejnost a krátkozrakost. Autor:
Ken Fern
|
|