"Stránky o ekozahradách a životním stylu respektujícím přírodní zákony, určené lidem, 
jimž zdraví naší planety není lhostejné." 

Úvodní Ekozahrada Rostliny Klub Kurzy Doporučuji Kontakt

Permakultura je prostředek, ne cíl.

Aneb zpověď odpadlíka...

    Tento článek blogového typu vznikl pro objasnění mého vztahu k českému (i slovenskému) permakulturnímu "prostředí". Dostávám často otázky, proč více nespolupracuji s "oficiální" českou permakulturní organizací a některými dalšími propagátory permakultury, proč mne někteří nemají rádi (fakt ne? :-), a proč se o mne šíří pověst jako o nějakém odpadlíkovi, který nezapadl do řad slušných a spořádaných permakulturistů. Proč dělám vlastní kurzy, které nejsou vytvořené dle šablony od Billa Mollisona, a jak to, že si vydávám vlastní permakulturní certifikáty pro designéry, které vlastními silami a dle vlastních osnov vyškolíme? Tímto článkem hromadně odpovídám všem, které to zajímá, a pokud vás to nezajímá, buďte rádi, a přečtěte si prosím raději nějaký článek o zlepšování úrodnosti půdy, to je mnohem důležitější :-).

    Názory zde uvedené jsou mé osobní a nezastupují nikoho jiného, ani se nesnaží kohokoliv urazit či osočit, píši jen to, co jsem osobně zažil, a nejmenuji nikoho osobně. Zkušenosti, které níže v tomto článku popisuji, jsou má osobní historická fakta a nemusí už vyjadřovat současný reálný stav lidí, webů, ani organizací (doufám!).

    Jak vnímám permakulturu
    Permakultura je pro mne nádherná cesta k inteligentnímu žití lidí na této planetě, kterou otevřeli a začali prošlapávat v minulém století Bill Mollison s Davidem Holmgrenem. Umožňuje člověku vidět věci z nadhledu, z logičtější a pro planetu přátelštější perspektivy. Je to vize, která otevírá oči a dává naději, že se tu neutopíme v odpadu a neotrávíme průmyslovým jídlem, vodou a smogem. Není to konkrétní vědní obor, náboženství, sekta, nebo politický směr. Vnímám ji jako nad vším se vznášející životní filosofii, která je aplikovatelná na všechny lidské činy, myšlenky i obory. Její základní filosofické principy, založené na přírodních zákonech a etickém přístupu, jsou jasně definované a v každé oblasti jasně definovatelné. Díky tomu se dá u čehokoliv posoudit, máte-li ty ambice, zda je to permakulturní či nikoliv. Někdy je to něco mezi, někdy je to plně dle zásad permakultury atd. Každý kdo pochopí její principy si sám může přehodnotit svůj život a provést na základě toho patřičné změny, aby planetě i společnosti prospíval, místo škodil.

    Co permakultuře škodí a co pomáhá
    Ze všeho krásného a jasného se dá snadno udělat dogma, paskvil, demagogie, utopie a lze to chybně interpretovat. Mnozí lidé, včetně Billa Mollisona, měli v počátcích šíření obavy, aby se to nestalo i čerstvě narozenému dítěti permakultuře. Bill prý později pochopil (tuto informaci mám osobně od Davida Holmgrena), že permakultura je živá musí se vyvíjet vlastním způsobem, nelze ji "ochraňovat". Zamítl tedy svůj původní nápad dát na toto slovo právní ochrannou známku. Z legislativního hlediska to pak už ani nešlo, protože se slovo permakultura vžilo a rozšířilo tak, jako třeba slovo zemědělství, nebo kultura. Permakulturu není možné chránit, stejně jako nemůžete celý život ochraňovat své dítě. Z nadměrně ochraňovaného dítěte vyroste psychicky poškozený, nesamostatný jedinec, který neumí čelit záludnostem světa. Motýla také nemůžete vytahovat z kukly dřív. Musí to zvládnout sám, jinak nikdy nebude létat. Jsou-li jasně dané základní principy, není možné permakulturu zneužít, protože cesta ani výsledek už těmto principům neodpovídá a není to permakultura. Mantinely jsou jasně dané etikou a principy udržitelnosti, začíná fungovat jistá seberegulace. David Holmgren to doladil na vyšší odbornou úroveň svou knihou "Permakultura-principy a cesty nad rámec trvalé udržitelnosti", kterou vydal v roce 2006 PermaLot, a na jejímž překladu se někteří z nás nadšenců podíleli.

    Certifikované kurzy, učitelé, organizace
    Pro rozšíření principů v prvopočátcích, byly ustanoveny certifikované kurzy a jejich výsledkem byli certifikovaní učitelé. Nápad je to dobrý, a myslím si, že to byla ideální cesta k rozšíření permakultury do světa. Sám jsem se na tuto cestu chtěl přidat a razit ji dál. Bohužel jsem tenkrát zjistil, že když to udělám, půjdu proti sobě, i proti permakultuře samotné. Proč? Protože jakákoliv živá a krásná filosofie začne být nudná, vyčerpaná a zatuchlá, když ji lidé začnou svazovat, interpretovat jako "jejich" permakulturu, snaží se ji dávkovat jen vyvoleným, přímíchávat do ní svou neschopnost, své strachy, hlídat si informace, a napasují ji do uměle vytvořené organizační struktury. To se stalo nejen u nás, ale i v mnoha dalších zemích. Většinou ti, kteří permakulturu nejvíce po světě šíří, jsou oddělení od "oficiálních" permakulturních organizací. Nejdříve jsem nechápal proč, ale rychle jsem to pochopil a skončil (začal) podobně. Permakultura opravdu potřebuje být živá, volná, musí dýchat jako zdravá půda, aby mohla plodit zdravé plody. V organizacích je sešlapaná, opěvovaná sice jako rodinné bohatství, ale udušená. Místo něčeho živého potkáte fosílii a malichernost. Zúčastnil jsem se různých perma-organizačních setkání u nás i při svých toulkách ve světě a spíše nerad na ně vzpomínám. Sice se něco dobrého uvaří, lidé si popovídají, něco se vytvoří na zahrádce, mluví se o tom co by se mělo, rozdělí se úkoly co kdo udělá... ale také se potom hovoří o tom, proč nikdo neudělal to, co se minule dohodli že měli udělat, a řeší se členské příspěvky, stanovy, vylepšují se pravidla která se ukázala jako nedostatečná, a velkou část času se tráví tím, že se pomlouvají ti, kteří si na vlastní pěst neschváleně dělají něco jiného, než co se se v tomto úzkém kruhu dohodne. Málokdo cítí osobní zodpovědnost za reálné činy, vše je na fiktivních bedrech organizace. Vzniká tzv. "Cofee club", jak jeden můj nejmenovaný, česky málo mluvící, permakulturně neorganizovatelný přítel českou permakulturní organizaci rád označoval.

    Mé osobní zážitky a nezdary (historie z let 2000 až 2005)
    Do tohoto zacykleného stadia se dostane většina organizací různých typů. S mou bývalou ženou a několika přáteli jsme na její popud také jedno sdružení zakládali (zaměřené na efektivnější realizaci rodové osady), dopadlo to stejně. Spousta lidí, kteří nebyli schopní nic dělat sami za sebe, se pod vidinou toho, že za ně někdo jiný vše udělá a vyřeší, začalo sdružovat. Roj se zvětšoval, aniž by každý z nich do společného tvoření poctivě a vědomě vložil svůj podíl času, peněz a aktivit. Struktura se více komplikovala, zátěž na organizační tým rostla, až nebylo možné, efektivní ani zábavné ve vláčení této zátěže pokračovat. Možná to někteří viděli jinak a i když to celé nikam nevedlo, tak se dobře bavili a pomáhalo jim to snít o různých možnostech. Skončili jsme to.
    Za své neutuchající a hlasité hledání něčeho, co by mi dávalo smysl, jsem byl vyloučen, lépe řečeno jsem se dobrovolně vyloučil, i z česko-slovenské permakulturní organizace, a to už po třech setkáních. Bylo mi tam tvrzeno několika lidmi, jako odpověď na mé nadšení, že permakultura je určena jen pro úzký okruh lidí, je potřeba ji chránit, že permakultura tu není abychom se tím i uživili, že o permakulturní kurzy je malý zájem, že není ještě doba to více šířit mezi lidi. Pohádali jsme se ústně i po mailech, byl jsem označen za nedobrého permakulturníka, nechápajícího o čem to je a porušujícího všechna pravidla (několik členů se přidalo na mou stranu). Můj předchozí pokus pomoci jim vytvořit živější web místo tehdejšího mrtvého a nedodělaného, ztroskotal na tom, že jsem jim sice web sám předělal (jednoduchý, primitivní, ale připravený přijímat náplň) ale nikdo mi ani za půl roku neposlal jediný příspěvek, na kterých jsme se na schůzi dohodli, že tam budu vkládat. Začal jsem tedy věnovat úsilí raději vlastní tvorbě, do které mi nikdo nemůže mluvit a nemusím na nic čekat. Rozvíjel jsem web ekozahrady.com a propagoval permakulturu v živé formě. Další obvinění se na mne snášela za užívání slova "permakultura", protože jsem nikdy neabsolvoval oficiální designérský kurz, který by mě prý k tomu opravňoval. Jasný fakt, že slovo permakultura není pod ochrannou známkou a že žádný kurz k tomu, abyste ho mohli používat (i v podnikání) nepotřebujete, se lidé v této organizaci bránili pochopit mnoho let. Ještě roky předtím, v USA, při návštěvě na jedné americké ekologické farmičce, mi paní říkala, že chtěli svou zahrádku také označit za permakulturní, a místní permakulturní organizace proti nim povstala, protože nebyli jejími oficiálními členy. Nevěřil jsem, že je to vůbec možné. V roce 2005 jsme zde spolu s PermaLotem hostili Davida Holmgrena (zorganizovali jsme mu přednášku a kurz). Při procházkách Prahou mi vysvětloval, že se to opravdu s oficiálními permakulturními organizacemi trochu zvrtlo skoro všude ve světě, a popřál mi hodně zdaru při tvorbě mých vlastních kurzů i při svobodném používání slova permakultura. Ani jeho vyjádření a názory, veřejně sdílené před mnoha lidmi, však organizace nerespektovala a stále ke mě ze všech stran přicházely zvěsti o různých pomluvách. Bylo mi to celkem jedno, stejně si dělám co cítím, že dělat mám, ale dotazy na téma mojí nespolupráce jsou stále časté. Tak věřím, že toto rozepsání minulosti věci trochu objasní.

    Dělejmež co nás baví!
    Základní a designérské kurzy dle šablony Billa Mollisona, mi přišly, se vším respektem k němu i k vývoji permakultury, již hodně nezajímavé a málo praktické pro širší veřejnost. Svého času asi byly dokonalé a jedinečné, ale není možné zamrznout v raném stádiu australsko-tasmánské evoluce a nedívat se kolem sebe. To by bylo proti samotným permakulturním principům. Co dříve bylo revoluční a fascinující, je dnes již pro mnoho lidí běžnější a rychle přijatelné, děje se to v mnoha oborech. Studoval jsem několik let veškerou dostupnou anglicky psanou permakulturní literaturu, i všechny dostupné výukové materiály, sloužící těmto kurzům jako podklady. Je v nich hromada vysvětlené filosofie a mnoho zlepšováků, všechno je to super, ale málokdo z reálných lidí to doopravdy touží poslouchat na dvoutýdenním placeném kurzu, a pokoušet se poté navrhovat sobě nebo cizím lidem rozličné permakulturní systémy. Dříve, v počátcích permakultury, taky nebyl rozšířen internet, na kterém si během chvíle dohledáte to, co se dříve předávalo celé dny a týdny. Není divu, že z rozhovorů s absolventy klasických permakulturních kurzů, i designérských (několik jsem jich potkal v USA, na Novém Zélandu, v Čechách a na Slovensku) jsem se dozvídal o jejich malém nadšení pro věc, o tom že to byla nuda a mnoho věcí se opakovalo dokola. Mnoho z nich potom permakulturu dále nerozvíjelo a jejich život se tím moc nezměnil. Jedna vtipná paní to přesně definovala: "Mě hlavně zajímá jak mám ty kytky navrhnout v praxi, a detaily o filosofii, které jsem na tom kurzu celé dny poslouchala, bych si raději přečetla doma v klidu na záchodě". Přiznám na rovinu, že také nebývám při vyjadřování moc diplomatický, když vidím, jak dramatické je ničení světa, jak nadnárodní organizace každým dnem více drancují vše živé, a permakulturní "cofee cluby" zatím diskutují, kdo použil jaké slovo, a snaží se bojovat ve vlastních řadách. Nezbývá, než se zamyslet znovu. Jak potřebuje být permakultura šířena, aby o ní co nejdříve věděl každý? Aby každý člověk měl chuť ji do svého života začlenit, a postavit se hrdě na stranu konání dobra pro Zemi? Jak probudit davy lidí, kteří se svěšenými hlavami chodí do práce a podporují destruktivní konzum? To je to, co Mollison s Holmgrenem doopravdy chtěli, a udělat to, znamená jít mnohem dále, než kam zatím došli oni. Je to štafeta. Každý máme svůj stín, který nepřekročíme, své limity, své vzorce a svůj potenciál. Opakovat si třicet let staré pravdy je důležité, ale vůbec to nestačí. Smysluplné výsledky dává to, co člověk dělá z nadšení, protože ho baví jít tam, kam ho to vede. Kurzy musí lidem dát směr který je zajímá, návody které chtějí využít, a poznatky, které se chtějí naučit. V každé zemi je to trochu jiné, v každé době je to jiné, stále se to mění. Proto jsem vytvářel a vytvářím (vždy i s pomocí své partnerky) vlastní kurzy, vyladěné na české a slovenské klima, na které lidé chodí, které je nabíjejí elánem do nového tvoření a posouvají je i na osobních rovinách. Já sám své vlastní kurzy musím neustále překonávat, každým rokem zlepšovat a ladit, aby mne stále bavilo je vést a aby jejich energie byla v souladu s námi i s rychlým vývojem ve společnosti. Vidím při skončení každého výcviku designérů svou vlastní nedokonalost a dříve netušené možnosti, které jsem ještě ani nezačal rozvíjet. Bylo by škoda zůstat každý rok tím samým člověkem, když je pořád kam růst.

    O výcviku permakulturních designérů
    Po návratu z cest po světě domů, v letech po roce 2001, jsem zde nenašel nikoho, opravdu nikoho, kdo by vytvářel dobré návrhy permakulturních zahrad (myslím včetně například propracovaného jedlého lesa, rostlinných pater...) a koho bych byl ochoten respektovat. Dokonce jsem nepotkal ani nikoho, kdo by se vůbec pokoušel vytvářet nějaká funkční rostlinná společenstva propagovatelná veřejnosti. Pokud tu někdo takový byl, je mi líto, že jsme se nepotkali. Může to celé znít arogantně, ale musím to prostě napsat - nyní, po deseti letech, je to naštěstí už jinak. Tenkrát jsem se spíše potkal s názory, že permakultura není jen zahrada, že je to mnohem víc, což mi zavánělo snahou ospravedlnit tragické zanedbávání rostlinné složky kvůli nedostatku znalostí. Dle mého názoru permakultura osloví lidi, širší veřejnost, hlavně skrze zahrady. To je důvod, proč jsem tenkrát nechtěl absolvovat žádný místní oficiální designérský kurz – bylo mi líto času. A je to i důvod, proč jsem později začal, po letech studia a praxe na vlastních i cizích zahradách, dělat vlastní roční designérské kurzy (s vydatnou pomocí mé partnerky, která na nich výborně vede náročnou část týkající se rozvoje osobnosti designéra, čištění vnitřních bloků a vzorců, a komunikace se zákazníky). Naše kurzy pro profi designéry jsou mnohem delší a náročnější, než oficiální Mollisonovy kurzy, a téměř nic z nich v sobě neobsahují. Přičemž zároveň obsahují vše potřebné, a celou permakulturní filosofii v nich najdete zabudovanou v různých formách, včetně respektu k těmto zakladatelům a předchůdcům. Přihláška a zaplacení našeho výcviku nikomu nezaručí, že jím zdárně projde. Projdou jimi jen ti, kteří opravdu mají velkou chuť a talent designéry být. Závěrečný zkouškový projekt je natolik složitý a komplikovaný, že to je pro mnohé to nejtěžší, s čím se kdy v životě potkají. V návrhu musí logicky sedět vzájemné propojení všech prvků, rostlin v rostlinných společenstvech, musí to splňovat požadavky zákazníka, musí být dobře vyřešeny všechny nepříznivé faktory které se na pozemku vyskytují, roli hraje i kvalitní zpracování plánu, textové studie, vytyčovacích plánků, seznamů rostlin, schopnost prezentovat svou práci na úrovni atd. Není tedy vyjímkou, že více než polovina účastníků ročního kurzu neuspěje. Někteří to vzdají v průběhu, jiní nedotáhnou zdárně náročné finále. Ne každý má doopravdy chuť být designér, někoho do výcviku jeho duše přitáhne z jiných důvodů, mnohé to posunulo blíže k jejich jiné životní práci. Ti kteří projdou výcvikem úspěšně z hlediska designování pozemků, jsou ti, které jsem ochoten v plné míře propagovat a doporučovat. Nemusí být dokonalí a znát všechno co vesmír kdy splodil, potřebují ale znát vše pro vytvoření super návrhu a být otevření neustálému učení se a růstu. Jsou uvedeni i s kontakty na webu ekozahrady.com a dostanou krásný malovaný certifikát. Ten má z hlediska oficiálního zhruba takovou hodnotu, jako obrázek, který se dává dětem za odměnu u zubaře. Není ničím akreditovaný, žádnou vyšší autoritou schvalovaný, je to prostě jen symbol. A tak si myslím, že to má být. Jen ne další organizace... Žádné razítko nebo úřední moc není cennější, než sebevědomí člověka, který něco důležitého poznal, pochopil, rozvíjí své dary a talenty, a jde tvořit hezčí a jedlejší svět. Komu se to nelíbí, může si jít přeházet kompost.

    Závěr a omluva
    Tolik k mé interakci s permakulturním světem v minulých letech, pokud jste z nějakého důvodu dočetli až sem. Za vše co proběhlo jsem rád, i špatné věci a negativní zkušenosti jsou vlastně dobré a podpořily mne v mé práci stejně tak, jako ty kladné. Předpokládám, že tento článek čtou i ti, kterých se něco z něho může týkat, nebo se se mnou tenkrát kdysi dávno osobně potkali v mém nediplomatickém hněvu na některém ze setkání permakulturní organizace. Rád bych se jim tímto omluvil za svou neschopnost lépe komunikovat a spolupracovat. Jsem opravdu spíše samotář a individualista (jinými slovy manifestor 5/1, dle humandesignu). Se spoluprací ve větším a organizovaném měřítku to se mnou tedy asi lepší nebude, už moc necestuju, mám vlastního mulčování kolem jeskyně dost, ale rád bych alespoň vyčistil ovzduší na mezilidské úrovni. Nechovám vůči nikomu osobní negativní pocity, komunikaci a sdílení jsem otevřen. Jsme tu na jedné lodi, každý děláme co momentálně umíme, a všichni jednou skončíme jako úrodný humus nebo trocha popela, někdo dříve, někdo později, takže vlastně o nic nejde. Mějte se do té doby všichni hezky.


Jaroslav Svoboda, leden 2013


Související témata:

Co je permakultura?

Návštěva Davida Holmgrena a jeho partnerky v Čechách



   
Úvodní Ekozahrada Rostliny Klub Kurzy Doporučuji Kontakt