Půda pro přežití

Půda je zázračná. Vlastně se jedná o malé kouzlo, jak z mrtvého udělat živé. Vše co kdy na této planetě žilo a zemřelo, ať rostliny, lidé či zvířata, je nyní součástí půdy a ve formě výživných látek se dostává zpět do života, do nekonečného koloběhu života a smrti. Jediné, co po sobě můžeme na této planetě pro její dobro zanechat, je pořádný humus. V tom pravém slova smyslu.

To co nazýváme hlínou, půdou, zeminou či substrátem, není jen nějaký výživný držák na rostliny, do kterého jednou něco píchneme a jindy zas vytrhneme. Půda je živá sama o sobě a naším cílem by mělo být udělat jí tak živou, jak jen to je možné. V půdě se to totiž hemží přinejmenším takovým množstvím života, jako na povrchu. Bohužel to není tak zřejmé, ale několik čísel nám může poskytnout lepší přehled – čajová lžička kvalitního substrátu prý obsahuje bilion bakterií, milion plísní a deset tisíc améb. A protože jsou to stvoření tak malá, zbývá na lžičce ještě dost místa pro humus, písek, vzduch, vodu, usazeniny a spoustu nejrůznějších dalších molekul. Tato zvířátka jsou to, co živí rostliny! Jejich miniaturní trus se rozpouští ve vodě, a teprve pak jsou rostliny schopny živiny přijmout. Rostlina nemá schopnost jen tak spolknout kus tlejícího listu nebo koňského trusu, potřebuje to předžvýkat a předtrávit na menší sousta těmi malými. A naší úlohou je zajistit takovou půdu, aby v ní našlo živobytí co nejvíce těchto tvorečků.

Tak například čtvrt až půl hektaru dobré pastviny může v létě uživit zhruba půl tuny nadzemních zvířat, takže možná i jednoho nebo dva koně. Ale pod povrchem na této samé rozloze mohou žít až dvě tuny červů a další dvě tuny bakterií, plísní a mnoha jiných zvířátek, jako jsou například mnohonožky a roztoči. Rozhlédnete–li se tedy příště po této louce a uvidíte koně, uvědomte si, že pod povrchem půdy jich možná žije dalších osm!

Pyramida života
O životu v půdě můžeme přemýšlet jako o základně pyramidy, v permakultuře je to časté a oblíbené přirovnání. Čím je základna širší (větší množství a rozmanitost miniaturních tvorečků), tím širší je druhé rostlinné patro. Takže širší a spokojenější může být i třetí patro hmyzí, a čtvrté nejvyšší, ale nejužší je patro živočišné (tudíž i člověčí). Pokud zmenšíme spodní patro, tak to nejvyšší se nám tam už ani nemusí vejít. Z toho plyne, že člověk a jiná velká zvířata se uživí jen na půdě s bohatým půdním životem. Ale dnešní člověk v průmyslovém zemědělství dělá opak - zabíjí půdu.

Kdo živí nás?
Někdo si možná myslí, že nás živí ekonomika, politika, průmysl, supermarkety nebo zemědělci. Ve skutečnosti to vše je jen iluze, kterou jsme si vytvořili. Nic z toho není opravdové. Nevěříte? Tak zkuste zrušit daně a dotace, a uvidíte, co vám z toho všeho zbyde. Peníze tvořící velkou světovou iluzi hojnosti i bídy zároveň jsou pouze čísla, která nemají žádný pevný základ. Jednoho dne mohou zmizet, ztratit hodnotu. Bez přelévajících se čísel a ekonomických výpočtů na regálech obchodů nebude vůbec nic. V lednicích většině domácností zůstane jen zima, a to jen v případě, že elektřinu vyrobí solární panel na střeše, který vám nikdo nemůže vypnout. Historie i současnost lidstva vždy ukáže jedinou věc – ať se děje cokoliv, jediná jistota je primární přírodní realita, která má hluboké kořeny a nežije z iluzí. Živá úrodná půda, umění vypěstovat si hojnost zdravé potravy, vědět jak ji zpracovat, uskladnit, jak žít tak, aby to mělo smysl i když se domeček z karet kolem nás rozsype. A upřímě řečeno, to že se škodlivý sebedestruktivní systém rozsype, je dle přírodních zákonů jediná možnost. Diskutovat lze jen o tom "kdy". Přírodní zákony platí ať peníze existují nebo nikoliv, jen pro zakládání kompostu jsou bankovky méně vhodné než listí, protože obsahují umělá barviva.

Vlastnit půdu...
Země se vlastnit nedá, to každý normální indián ví, Země patří všemu živému stejně. Ale v rámci společenských dohod a hry čísel získáváme určitý kus Země, abychom o něj pečovali. Když bude každý člověk o kousek Země pečovat, budeme žít v ráji. Těším se na to. Někomu bude kvést, vonět a plodit kousek půdy u chodníku ve městě, někomu balkón nebo terasa, někdo oživí zahradu u domu, někdo zakládá farmičku na bývalém poli, ze kterého vyhnal družstvo. Všechny tyto bohulibé případy pojí jedna velmi důležitá věc, zásadní pro zdar veškerého pěstování – kvalitní půda, zemina, nebo substrát. Zdravá půda = zdravé, odolné a silné rostliny = zdravý, odolný a silný člověk, který je jí. Asi proto se u nás o starších zdravých lidech říká, že "mají pevný kořínek". Čím hlouběji zakořeníte do své půdy, tím naplněnější život máte šanci žít. Žádné nemocnice, čekání v ordinacích, chemické léky s vedlejšími účinky, operace kousku za kouskem... Tělo je dokonalé, umí se udržovat zdravé samo, když žije v symbióze s veselou myslí a v prostředí, pro které bylo stvořeno. Medvědi a opice také musí k lékařům, jen když žijí v ZOO.

Realita dnešních polí
Velmi chudá nevýživná půda obsahuje tak málo humusu a života, že žádné z pater pyramidy života na ní téměř neexistuje. Člověk bohužel intenzivním obděláváním ornou půdu neustále vyčerpává a přichází navíc ještě o živiny a její hmotu vlivem eroze, aniž by se přírodní koloběh přirozeného doplnění mohl uzavřít. Zatím to funguje, protože využíváme poslední zásoby půdy, která se nahromadila za minulá tisíciletí, navíc se na pole dodává obrovské množství umělých hnojiv, nahrazujících chybějící půdní život a přirozené živiny. Ale na rozdíl od přírodního zdravého koloběhu, tady si vytváříme bludný kruh, který se stále zmenšuje a stahuje jako smyčka kolem krku lidí závislých na produktech zemědělství. Chemie přírodě nesvědčí a lidem už vůbec ne. Vyčerpávání půdy to nezastaví, dávky hnojiv se musí zvyšovat. To zabíjí i ten poslední půdní život, který tam ještě mohl přežít. Mnoho lidí si to již uvědomuje, proto vznikají tzv. organické (bio) farmy, kde se chemické přípravky nepoužívají, nebo jen ty schválené jako méně škodlivé. Bohužel tam jezdí stále těžká technika pálící ropu, ničící udusáváním a orbou půdní strukturu, která je též zásadní pro zdraví půdy. Jedním z hlavních předmětů, které se jednou budou učit děti ve škole, by mělo být (kromě toho jak myslet vlastní hlavou) zúrodňování půdy a jak udělat kompost. Učil jsem se kdysi o ropovodu v Rusku a Gustavu Husákovi, a je mi to fakt k ničemu. Myslím, že ani nyní to ve školách ještě není ono...

Řešení?
Malé farmy, rodové statky, ekozahrady, plodící balkony, městské parky plné jedlých stromů ... to vše může být na jednotku plochy půdy více než desetkrát výnosnější než stejná plocha na monokulturním poli. Stačí tedy jedna desetina půdy, která je dnes rozoraná. Kdybychom ubrali ještě tzv. energetické plodiny, úrodu která přijde nazmar, nadbytky kterými se krmí milióny zvířat ve velkochovech... tak ještě další půdu ušetříme, a ne málo. Většina dnešních polí se může přestat znásilňovat, mohou se změnit v jedlé lesy, tvrdé sady, pralesy, louky... rodové statky. Ne že by to bylo pro současný systém ekonomické - to lze udělat jen v zájmu lidí, ne korporací. Nezískáme taková kvanta jednoho druhu plodiny jako na monokulturním poli, ale rozmanitá strava složená s desítek či stovek druhů plodin je pro člověka stejně lepší, než pár základních druhů, ze kterých se dnes vyrábí průmyslově celý lidský jídelníček za pomocí barviv, ochucovadel a různých umrtvujících technologických procesů. Éra průmyslového zemědělství prostě končí. To co je vidět stále s velkou slávou na polích není vývoj, ale předsmrtná křeč průmyslové revoluce. Jeden možný konec je ten, že lidstvo zajde ještě tak daleko, že vyhyne na vlastní blbost. Druhý možný konec je ten, že si každý uvědomí, že nás neživí vláda, dotace, politici, korporace, ani ropa, ale zdravá půda plná humusu a života na naší vlastní zahradě či rodinné farmě. Pak ty ostatní věci ani klauny v kravatách už nepotřebujeme. Mnoho měšťáků si asi těžko umí představit, že budou něco někdy pěstovat, ale to je hlavně způsobeno špatným obrazem o tom, co znamená "něco pěstovat". Každodenní cesta do práce, z práce, a do supermarketu může být více namáhavá a vysilující, než "něco pěstovat". Éra sedláků, nevolníků, feudálů i budovatelů socialismu zanechala v lidstvu odpor k půdě a práce s ní. Přitom je to magická a posvátná činnost, rituál, něco co může dávat hluboký smysl a ukotvit člověka v jeho pravé podstatě. Samozřejmě se nejdříve musí úplně změnit žebříček hodnot, způsob života lidí, způsob myšlení... tak trochu všechno. Už se to děje.

Jak se to dělá?
Naši předkové byli v mnoha ohledech rozumnější – nechávali například pole po několika sklizních ladem, aby se půda sama zregenerovala. Tenkrát ale i plevel vypadal jinak - vlčí máky, koukoly, chrpy... Necháte-li rok pole ladem dnes, vyrostou vám hlavně tzv. superplevely, které člověk postupně vyšlechtil pomocí herbicidů. Ale i ty jsou fajn, zlepšují půdu, jen je zakázáno nechat je vysemenit, musíte častěji kosit. Také byla pole oddělena po malých úsecích mezemi, což bránilo erozi a poskytovalo úkryt zvířatům, užitečnému hmyzu, ptákům likvidujícím "škůdce". Honba za ziskem za každou cenu si však tuto variantu příliš nepřipouští, ačkoli znovu vysazování zničených mezí začíná být naštěstí v některých zemích moderním trendem. My ale můžeme jít ještě dál. Základem permakulturního pěstování je fakt, že není dobré půdu vůbec narušovat orbou nebo rytím, nebo po ní jezdit či šlapat. Běžnému neznalému člověku to zní jako sci-fi, ale tyto metody praktikovat je celkem snadné, jsou zábavné a krásně to roste (jen v prvních letech to chce dobrou přípravu a trpělivost). Půdu za nás provzdušní kořeny rostlin a půdní mikroorganismy, když jim jejich chodbičky nebudeme ničit ani utlačovat ani chemicky otravovat, humus se do ní dostává odshora mulčem a odumřelými zbytky rostlin, můžeme si pomoci kompostem (v začátcích skoro musíme). Nepůjde to na velkých lánech, a to je jedině dobře, tato verze se neosvědčila. Zkvalitnit půdu do té míry, aby v ní vše rostlo samo a zdravě trvá pár let a dá to práci, ale pak už je možné uživit samozásobitelsky rodinu skoro "mimochodem". Plevel totiž v humózní, neryté půdě už neroste. Jeho místo je na začátku procesu, v poškozené půdě ohrožené erozí. Zákon přírodní sukcese hovoří jasně. To vše vysvětluji na tomto webu v jiných článcích.

Města se mohou v budoucnosti zásobit potravinami sama
Pěkné ukázky toho, jak mohou být města a sídliště potravinově soběstačná, ukazuje Bill Mollison ve svých dokumentech "V ohrožení padající potravou" a "Globální zahradník" (jsou volně šiřitelné, na http://www.ekozahrady.com/titulky.htm je odkaz ke stažení). Město má paradoxně výhodu ve všem tom betonu a asfaltu, který akumuluje za slunných hodin teplo a pak ho vyzařuje když je chladněji. Ve městech se proto mnoha choulostivějším rostlinám daří lépe než na venkově. Příkladem toho jsou krásné veliké morušovníky a jiné neobvyklé stromy, které můžete najít různě po Praze. Domy také poskytují spoustu možností pro pnoucí rostliny, závětří, dešťovou vodu ze střech atd. Město produkuje obrovské množství bioodpadu, ze kterého se dá dělat takový kompost, že by i na kruhovém objezdu rostly plodiny výstavní kvality. To ani nemluvím o kompostovacích toaletách. To co odtéká kanály by mohlo při vhodném zpracování zúrodnit všechny pouště světa. K obživě jednoho člověka stačí překvapivě malá plocha půdy. Větší balkon nebo terasa s pěstebními nádobami například může zásobit kompletně celou rodinu zeleninou během sezóny, plus třeba nějaké luštěniny na uskladnění. Pěstovat se dá na všech volných plochách, u chodníků, v parcích, na střechách... Jediným problém je znečištění z automobilů a průmyslu, škodlivé i pro nás, což se dá snadno řešit - spalovací motory byly technologicky překonané ještě dříve než vznikly (elektromobil je sto let starý vynález, už tenkrát jezdil), jen ta ropa byla tak zajímavý artikl... Můžeme se těšit, že brzy výfuky na ulicích nebudou. Četl jsem někde zajímavý výzkum, že zelenina vypěstovaná u rušné městské silnice, ale bez chemického ošetření, je stejně mnohem zdravější, než čistě chemická zelenina dovážená z Holandska a Španělska. Takže už dnes samozásobitelství ve městě může mít smysl. Proč tam nepěstovat potraviny, když tam žijí lidé? Od rána do večera stejně všechny ty věci dýchají. Kompost má schopnost léčit i půdu znečištěnou toxiny a těžkými kovy, tudíž zúrodnit města je reálné. Zvláště až většina lidí z měst odejde žít na rodové statky, ti zbylí tam budou mít více prostoru :-).