PŮDA I.
Půda pro přežití
Šlapeme po tom, co nás živí... Našlapujme tedy s citem.
Půda je zázračná.
Vlastně se jedná o malé kouzlo, jak z mrtvého
udělat živé. Vše co kdy na této planetě žilo a
zemřelo, ať rostliny, lidé či zvířata, je
nyní součástí
půdy a ve formě výživných látek se
dostává zpět
do života, do nekonečného koloběhu života a
smrti. Jediné, co po sobě můžeme na této planetě pro
její dobro zanechat, je pořádný humus. V tom
pravém slova smyslu.

Půda
vznikla během dlouhé historie střídání
rostlinných porostů na zemském povrchu různými
způsoby. Byly tu hlavně pralesy. Jejich rozložená hmota dala
půdě úrodnost. Tisíce let se tvořilo to
úrodné, z čeho vznikaly první farmy a
políčka. Přirozeným hospodařením je možno na
této půdě pěstovat plodiny donekonečna a přitom její
úrodnost i nadále zvyšovat. Dokonce rychleji
zlepšovat, než to umí pralesy. Bohužel, průmyslová
éra s vidinou rychlých zisků o tom nechce nic vědět.
Bezohledně tuto půdu zničila a stále více ničí
skoro na celé planetě. Postupně to vede ke vzniku
pouští. A co na to odborné školství?
Zatím většinou mlčí a mlží, protože
peníze zemědělcům nedávají půdní organismy,
ale chemické korporace a dotace na podporu dalšího
ničení. Proto je jasné, že permakultura zatím
nemůže přijít do praxe od nich. Musí se stát
běžnou realitou co nejvíce lidí, dokud se sám
nezhroutí celý ten uměle vytvořený systém,
který z přírody jen bere, nic nedává zpět,
a visí pouze na nejistých ekonomických
nitkách.
Půda je živá
To co nazýváme hlínou,
půdou, zeminou či substrátem, není jen nějaký
výživný
držák na rostliny, do kterého jednou něco píchneme
a jindy zas vytrhneme. Půda je živá sama o sobě a
naším cílem by mělo být udělat jí
tak živou,
jak jen to je možné. V půdě se to totiž hemží
přinejmenším takovým množstvím života, jako
na
povrchu. Bohužel to není tak zřejmé, ale několik
čísel nám může poskytnout lepší přehled
–
čajová lžička kvalitního substrátu prý
obsahuje bilion bakterií, milion plísní a deset
tisíc améb. A protože jsou to stvoření tak
malá,
zbývá na lžičce ještě dost místa pro humus,
písek,
vzduch, vodu, usazeniny a spoustu nejrůznějších
dalších molekul. Tato zvířátka jsou to, co
živí rostliny! Jejich miniaturní trus se
rozpouští ve vodě, a teprve pak jsou rostliny schopny
živiny přijmout. Rostlina nemá schopnost jen tak spolknout kus
tlejícího listu nebo koňského trusu, potřebuje to
předžvýkat a předtrávit na menší sousta
těmi malými. A naší úlohou je zajistit
takovou půdu, aby v ní našlo živobytí co
nejvíce těchto tvorečků.
Tak
například čtvrt až půl hektaru dobré pastviny může v létě uživit
zhruba půl tuny nadzemních zvířat, takže možná
i jednoho nebo dva koně. Ale pod povrchem na této
samé rozloze mohou žít až dvě tuny červů a další
dvě tuny bakterií, plísní a mnoha jiných zvířátek,
jako jsou například mnohonožky a roztoči. Rozhlédnete–li
se tedy příště po této louce a uvidíte koně,
uvědomte si, že pod povrchem půdy jich možná žije
dalších osm!
Pyramida života
O životu v půdě můžeme přemýšlet
jako o
základně pyramidy, v permakultuře je to časté a oblíbené
přirovnání. Čím je základna
širší (větší
množství a rozmanitost miniaturních tvorečků), tím
širší je druhé rostlinné
patro. Takže širší a spokojenější
může být
i třetí patro hmyzí, a čtvrté
nejvyšší, ale
nejužší je patro živočišné
(tudíž i člověčí).
Pokud zmenšíme spodní patro, tak to
nejvyšší se nám tam už ani nemusí
vejít. Z toho plyne, že člověk a jiná velká
zvířata se uživí jen na půdě s bohatým
půdním životem. Ale dnešní člověk v
průmyslovém zemědělství dělá opak -
zabíjí půdu.

Kdo živí nás?
Někdo
si možná myslí, že nás živí ekonomika, politika, průmysl,
supermarkety nebo zemědělci. Ve skutečnosti to vše je jen iluze,
kterou jsme si vytvořili. Nic z toho není opravdové. Nevěříte?
Tak zkuste zrušit daně a dotace, a uvidíte, co vám z toho všeho
zbyde. Peníze tvořící velkou světovou iluzi hojnosti i bídy
zároveň jsou pouze čísla, která nemají žádný pevný základ.
Jednoho dne mohou zmizet, ztratit hodnotu. Bez přelévajících se
čísel a ekonomických výpočtů na regálech obchodů nebude vůbec
nic. V lednicích většině domácností zůstane jen zima, a to jen
v případě, že elektřinu vyrobí solární panel na střeše,
který vám nikdo nemůže vypnout. Historie i současnost lidstva
vždy ukáže jedinou věc – ať se děje cokoliv, jediná jistota
je primární přírodní realita, která má hluboké kořeny a
nežije z iluzí. Živá úrodná půda, umění vypěstovat si
hojnost zdravé potravy, vědět jak ji zpracovat, uskladnit, jak žít
tak, aby to mělo smysl i když se domeček z karet kolem nás
rozsype. A upřímě řečeno, to že se škodlivý sebedestruktivní
systém rozsype, je dle přírodních zákonů jediná možnost.
Diskutovat lze jen o tom "kdy". Přírodní zákony platí
ať peníze existují nebo nikoliv, jen pro zakládání kompostu
jsou bankovky méně vhodné než listí, protože obsahují umělá
barviva.
Vlastnit půdu...
Země se vlastnit nedá, to každý normální indián ví, Země patří všemu živému stejně.
Ale v rámci společenských dohod a hry čísel získáváme určitý
kus Země, abychom o něj pečovali. Když bude každý člověk o
kousek Země pečovat, budeme žít v ráji. Těším se na to.
Někomu bude kvést, vonět a plodit kousek půdy u chodníku ve
městě, někomu balkón nebo terasa, někdo oživí zahradu u domu,
někdo zakládá farmičku na bývalém poli, ze kterého vyhnal
družstvo. Všechny tyto bohulibé případy pojí jedna velmi
důležitá věc, zásadní pro zdar veškerého pěstování –
kvalitní půda, zemina, nebo substrát. Zdravá půda = zdravé,
odolné a silné rostliny = zdravý, odolný a silný člověk, který
je jí. Asi proto se u nás o starších zdravých lidech říká, že
"mají pevný kořínek". Čím hlouběji zakořeníte do
své půdy, tím naplněnější život máte šanci žít. Žádné
nemocnice, čekání v ordinacích, chemické léky s vedlejšími účinky, operace kousku za kouskem... Tělo je dokonalé, umí se
udržovat zdravé samo, když žije v symbióze s veselou myslí a v prostředí, pro které bylo
stvořeno. Medvědi a opice také musí k lékařům, jen když žijí
v ZOO.
Realita dnešních
polí
Velmi chudá
nevýživná půda obsahuje tak
málo humusu a života, že žádné z pater pyramidy života na
ní téměř neexistuje. Člověk bohužel
intenzivním obděláváním ornou půdu
neustále vyčerpává
a přichází navíc ještě o živiny a
její hmotu vlivem eroze, aniž by se přírodní
koloběh přirozeného doplnění mohl uzavřít.
Zatím to funguje, protože
využíváme poslední zásoby půdy,
která se nahromadila za minulá tisíciletí,
navíc se na pole dodává obrovské
množství umělých hnojiv, nahrazujících
chybějící půdní život a přirozené živiny. Ale na rozdíl od
přírodního zdravého koloběhu,
tady si vytváříme bludný kruh, který se
stále zmenšuje a stahuje jako
smyčka kolem krku lidí závislých na produktech zemědělství. Chemie přírodě
nesvědčí a lidem už vůbec ne. Vyčerpávání
půdy to nezastaví, dávky hnojiv se musí zvyšovat. To
zabíjí i ten poslední půdní život,
který tam ještě mohl přežít. Mnoho lidí si
to již uvědomuje, proto vznikají
tzv. organické (bio) farmy, kde se
chemické přípravky nepoužívají, nebo jen ty
schválené jako méně škodlivé.
Bohužel tam jezdí stále těžká technika pálící ropu,
ničící udusáváním a orbou
půdní strukturu, která je též
zásadní pro zdraví půdy. Jedním
z hlavních předmětů, které se jednou budou učit děti ve
škole, by mělo být (kromě toho jak myslet vlastní
hlavou) zúrodňování
půdy a jak udělat kompost. Učil jsem se kdysi o ropovodu v Rusku a
Gustavu Husákovi, a je mi to fakt k ničemu. Myslím, že ani nyní to ve školách ještě není ono...
Řešení?
Malé farmy, rodové statky, ekozahrady,
plodící balkony, městské parky plné
jedlých stromů ... to vše může být na jednotku
plochy půdy více než desetkrát
výnosnější než stejná plocha na
monokulturním poli. Stačí tedy jedna desetina půdy,
která je dnes rozoraná. Kdybychom ubrali ještě
tzv. energetické plodiny, úrodu která přijde
nazmar, nadbytky kterými se krmí milióny
zvířat ve velkochovech... tak ještě další
půdu ušetříme, a ne málo. Většina
dnešních polí se může přestat znásilňovat, mohou se změnit v jedlé
lesy, tvrdé sady, pralesy, louky... rodové statky.
Ne že by to bylo pro současný systém ekonomické - to lze udělat jen v
zájmu lidí, ne korporací. Nezískáme taková kvanta jednoho druhu plodiny
jako na monokulturním poli, ale rozmanitá strava
složená s desítek či stovek druhů plodin je pro člověka
stejně lepší, než pár základních
druhů, ze kterých se dnes vyrábí průmyslově
celý lidský jídelníček za pomocí
barviv, ochucovadel a různých umrtvujících technologických procesů.
Éra průmyslového zemědělství prostě končí.
To co je vidět stále s velkou slávou na polích
není vývoj, ale předsmrtná křeč průmyslové
revoluce. Jeden možný konec je ten, že lidstvo zajde
ještě tak daleko, že vyhyne na vlastní blbost.
Druhý možný konec je ten, že si každý
uvědomí, že nás neživí vláda, dotace,
politici, korporace, ani ropa, ale zdravá půda plná
humusu a života na naší vlastní zahradě či
rodinné farmě. Pak ty ostatní věci ani klauny v
kravatách už nepotřebujeme. Mnoho měšťáků si asi
těžko umí představit, že budou něco někdy pěstovat, ale to je
hlavně způsobeno špatným obrazem o tom, co znamená
"něco pěstovat". Každodenní cesta do práce, z práce, a do supermarketu může být více
namáhavá a vysilující, než "něco pěstovat". Éra sedláků, nevolníků,
feudálů i budovatelů socialismu zanechala v lidstvu odpor k půdě
a práce s ní. Přitom je to magická a
posvátná činnost, rituál, něco co může
dávat hluboký smysl a ukotvit člověka v jeho pravé
podstatě. Samozřejmě se nejdříve musí úplně změnit
žebříček hodnot, způsob života lidí, způsob
myšlení... tak trochu všechno. Už se to děje.

Jak se to dělá?
Naši předkové
byli v mnoha ohledech rozumnější – nechávali
například pole po několika sklizních
ladem, aby se půda sama zregenerovala. Tenkrát ale i plevel vypadal
jinak - vlčí máky, koukoly, chrpy... Necháte-li rok pole ladem dnes,
vyrostou vám hlavně tzv. superplevely, které člověk postupně vyšlechtil
pomocí herbicidů. Ale i ty jsou fajn, zlepšují půdu, jen je zakázáno
nechat je vysemenit, musíte častěji kosit. Také byla pole oddělena
po malých úsecích
mezemi, což bránilo erozi a poskytovalo úkryt
zvířatům, užitečnému hmyzu, ptákům
likvidujícím "škůdce". Honba za
ziskem za každou cenu si však
tuto variantu příliš nepřipouští, ačkoli
znovu vysazování zničených mezí
začíná
být naštěstí v některých zemích
moderním trendem. My ale můžeme jít ještě
dál. Základem permakulturního
pěstování je fakt, že není dobré půdu vůbec
narušovat orbou nebo rytím, nebo po ní jezdit či
šlapat. Běžnému neznalému člověku to zní
jako sci-fi, ale tyto metody praktikovat je celkem snadné, jsou
zábavné a krásně to roste (jen v prvních letech to chce dobrou přípravu a trpělivost).
Půdu za nás
provzdušní kořeny rostlin a půdní mikroorganismy,
když jim jejich chodbičky nebudeme ničit ani utlačovat ani chemicky
otravovat, humus se do ní dostává odshora mulčem a
odumřelými zbytky rostlin, můžeme si pomoci kompostem (v
začátcích skoro musíme). Nepůjde to na
velkých lánech, a to je jedině dobře, tato verze se
neosvědčila. Zkvalitnit půdu do té míry, aby v ní
vše rostlo samo a zdravě trvá pár let a dá
to práci, ale pak už je možné uživit
samozásobitelsky rodinu skoro "mimochodem". Plevel totiž v
humózní, neryté půdě už neroste. Jeho místo
je na začátku procesu, v poškozené půdě
ohrožené erozí. Zákon přírodní
sukcese hovoří jasně. To vše vysvětluji na tomto webu v
jiných článcích.
Města se mohou v budoucnosti zásobit potravinami sama
Pěkné ukázky toho, jak mohou
být města a sídliště potravinově
soběstačná, ukazuje Bill Mollison ve svých dokumentech "V
ohrožení padající potravou" a
"Globální zahradník" (jsou volně
šiřitelné, na http://www.ekozahrady.com/titulky.htm
je odkaz ke stažení). Město má paradoxně
výhodu ve všem tom betonu a asfaltu, který
akumuluje za slunných hodin teplo a pak ho vyzařuje když je
chladněji. Ve městech se proto mnoha choulostivějším
rostlinám daří lépe než na venkově.
Příkladem toho jsou krásné veliké
morušovníky a jiné neobvyklé stromy,
které můžete najít různě po Praze. Domy také
poskytují spoustu možností pro pnoucí rostliny,
závětří, dešťovou vodu ze střech atd. Město
produkuje obrovské množství bioodpadu, ze kterého
se dá dělat takový kompost, že by i na kruhovém
objezdu rostly plodiny výstavní kvality. To ani
nemluvím o kompostovacích toaletách. To co
odtéká kanály by mohlo při vhodném
zpracování zúrodnit všechny pouště
světa. K obživě jednoho člověka stačí překvapivě malá
plocha půdy. Větší balkon nebo terasa s pěstebními
nádobami například může zásobit kompletně celou
rodinu zeleninou během sezóny, plus třeba nějaké
luštěniny na uskladnění. Pěstovat se dá na
všech volných plochách, u chodníků, v
parcích, na střechách... Jediným problém je
znečištění z automobilů a průmyslu,
škodlivé i pro nás, což se dá snadno
řešit - spalovací motory byly technologicky
překonané ještě dříve než vznikly (elektromobil je
sto let starý vynález, už tenkrát jezdil), jen ta
ropa byla tak zajímavý artikl... Můžeme se
těšit, že brzy výfuky na ulicích nebudou. Četl
jsem někde zajímavý výzkum, že zelenina
vypěstovaná u rušné městské silnice, ale
bez chemického ošetření, je stejně mnohem
zdravější, než čistě chemická zelenina
dovážená z Holandska a Španělska. Takže už dnes
samozásobitelství ve městě může mít smysl. Proč
tam nepěstovat potraviny, když tam žijí lidé? Od rána do večera stejně
všechny ty věci dýchají. Kompost má
schopnost léčit i půdu znečištěnou toxiny a
těžkými kovy, tudíž zúrodnit města je
reálné. Zvláště až většina
lidí z měst odejde žít na rodové statky, ti
zbylí tam budou mít více prostoru :-).
Text a fotografie: Jaroslav
Svoboda,
článek vznikl v roce 2003, doplněno v roce 2011
Musíme hnojit? - zde najdete volné pokračování tohoto článku.
|