"Je to umění s láskou a pokorou pečovat o Zemi jako o nádhernou zahradu ... 
... umění, které po dlouhou dobu spalo v našich srdcích"

Cesta z města
 
 

Z dlouhodobých výzkumů vyplývá, že obyvatelé měst tráví průměrně 63% času v bytě, 28% v místnosti v zaměstnání, 6% v dopravních prostředcích, 2% v jiných místnostech a pouhá 2% venku. Současný městský styl života je pro člověka a přírodu prostě nepříznivý, lidé to cítí, a proto se vždy snažili hledat lepší řešení:

Zahrádkářské kolonie

    S pronajímáním pozemků pro účely "zahrádek" se můžeme setkat jak ve městech tak na vesnicích. Díky zahrádkám si lidé mohou odpočinout nedaleko svého bydliště, mohou tam pěstovat třeba zeleninu a květiny, mají šanci se dostat do kontaktu s půdou a kouskem živé přírody. A pokud si z pobytu na zahrádce neudělají zbytečnou dřinu, určitě jim to prospěje... Kéž tak mít vlastní zahradu přímo u domu...

 Fenomén česká chalupa

    Asi nebudeme příliš daleko od pravdy, když si troufneme říci, že ze všech evropských států je chataření a chalupaření rozvinuto nejvíce v Čechách. Kdo by se nechtěl rekreovat a nabírat síly na vlastní chalupě? Mít místo, kam může utéct třeba před starostmi z práce (nebo i vlastní rodinou:-)? No, hlavně pryč z hluku a smogu velkoměsta nebo ještě lépe z monstrózního paneláku. Osvěžit se živou přírodou a pak "chtě nechtě" zase zpátky domů...

  Satelitní městečka

    Nové vilové čtvrti vznikající poblíž měst na bývalé orné půdě přispívají k rozlézání měst a tím i průmyslových zón do krajiny (angličtina má pro to krásný výraz „city sprawling“). Jejich velkou nevýhodou je nepřítomnost pracovních míst, služeb a obchůdků, takže závislost na přilehlém městě je stoprocentní – narozdíl od původních českých vesnic. Domy jsou příliš blízko u sebe, zahrady malé, soukromí minimální. Pozemky jsou předražené a pokud se zahrada nezmění v ekozahradu, celý prostor se stává velkou ekologickou přítěží pro okolí.

My všichni tyto formy dobře známe, vyzkoušeli jsme si to, něco se nám docela líbí, ale možná už cítíme, že tyto "útěky" nejsou hluboce naplňujícím a dlouhodobým řešením. Neuspokojují skutečné požadavky člověka a nejsou ani ekologicko-ekonomicky udržitelné. Jde principielně o "dvojí způsob života" a každá rozdvojenost vyčerpává.

Rodové statky 

    Abychom tedy předešli nedorozumění, je dobré hned v počátku podotknout, že výsledkem tvorby ekozahradních rodových statků nemá být víkendová zahrada nebo zemědělská kolonie. Mají být určené pro trvalé žití, jinak ztrácí z velké části smysl. Samozřejmě, že je zde tolerance přechodu pro trvalé žití na ekozahradním statku, než si jej jeho obyvatelé upraví ke stálému bydlení. Málokdo z nás bude mít všechny závazky okamžitě vyřešeny a statek do týdne vybudován... je to postupný proces, i na více let, ale je dobré si uvědomit, že bez přítomnosti obyvatel není možné vytvořit nic a že záměr žít na venkově  natrvalo a udělat si ze svého velikého pozemku domov s velkým D, je jediný pochopitelný motivující prvek pro postupné tvoření. Spojené rodové statky (rodová osada nebo znovuosídlená vesnice) není tedy míněna jako další satelitní městečko, závislé na větším přilehlém městě, které iluzorně „dává obživu“.

    V horizontu let až desítek let je pravděpodobné, že tato místa budou přínosem pro celý region (výpěstky, produkty, výrobky, služby, program, apod.). Kromě toho v sobě zahrnují, oproti satelitním městečkům, tvorbu nových pracovních míst a snahu o maximální soběstačnost již v rámci vlastní infrastruktury (včetně školky, školy, zdravotního centra, obchodů, bio-restaurace apod.). K tomu, aby osada či vesnice fungovala a naplnila svůj ideový záměr je třeba, aby se skládala z aktivních a šikovných lidí. Úspěšné vybudování rodového statku tuto podmínku v podstatě samo zaručí. Bude to takové "zahradní městečko budoucnosti", nabídne svým obyvatelům v nejlepším případě pocit domova, ekologický dům, překrásnou zahradu a naplňující povolání na jednom místě... a dobré sousedy, kulturu a vzdělávání kousek za plotem... je to jen na jejích obyvatelích jaké fungující společenství spolu vytvoří.  

  Toto vše ale neznamená, že bychom chtěli, aby se města vylidnila a zůstala po nás ve stavu v jakém jsou. Mnoho lidí tam určitě rádo zůstane a čeká je nelehký úkol- vytvořit z nich města pro lidi, ne pro auta. Ubrat trochu betonu, asfaltu, hluku, toxických plynů a přidat více přírody, krásy a vzdušnosti, mohlo by to konečně být příjemné místo pro život občanů, pro sídla ohleduplnějších firem a společenské dění ve větším měřítku. Tak to kdysi také bylo myšleno.

Květoslava Svobodová a Jaroslav Svoboda