"Je to umění s láskou a pokorou pečovat o Zemi jako o nádhernou zahradu ... 
... umění, které po dlouhou dobu spalo v našich srdcích"

Odvážným štěstí přeje

Kdo se bojí, nesmí na statek :-)  
 

"Když člověk začne jednat, jeho duše se rovněž dá do pohybu. Když se vlas ponoří do vody, duše ho pokryje zlatem. Duše neudělá nic, pokud člověk nic nepodnikne. Avšak zažehne-li člověk oheň, duše naseká dříví, postaví-li loď, promění se v oceán."

( Robert Bly - Z knihy "Železný Jan" )

Okolo nových myšlenek, jako jsou například ekozahradní rodové statky a osady, se zcela přirozeně vznáší mnoho strachů, pesimistických předpovědí, osobních bloků a obav. A nejen kolem nových myšlenek. Slyšeli jste někdy rčení „Kdo se nebojí s námi, ten se bojí proti nám?“. Pokud ne, tak je zřejmě důkladně utajováno. Ovšem jasným důkazem jeho existence je naše společnost, která je na něm pečlivě a od základu založená. Téměř všichni jednají pod vlivem strachu. Kolik  procent činností děláme v životě jen pro radost, že nás to upřímně baví? Leckdo by odpověděl, že zatraceně málo. Bojíme se nemít vzdělání, přijít o práci, obáváme se o své zdraví, o majetek, bojíme se o školní prospěch dětí, máme strach z kriminálníků, bojíme se o přírodu a životní prostředí. Máme hrůzu z budoucnosti a ze smrti. Strach je asi to nejcennější, co dnešní společnost má, ať už je komunistická nebo kapitalistická. Pojišťovny, banky, zdravotnictví i celosvětová politika stavějí svůj byznys na lidském strachu z nemoci, z nedostatku, ze ztráty majetku či ze života samotného. Ano, ovládat bojící se lidi je mnohem snazší, než zkoušet poroučet hrdým a odvážným.

Hezký a aktuální příklad, jak toto v praxi funguje v lesním hospodářství najdeme v knize   „Přeměněný les“, jejíž autor je Chris Maser. Cituji:

„Čeho se všichni bojíme, že jeden druhého tak příkře posuzujeme a považujeme se vzájemně za nepřátele? Bojíme se ztráty toho, čeho si ceníme. Pracovníci lesního průmyslu se mohou bát ztráty nejvyšších zisků, které by mohli z lesů získat – které by mohli získat ze starých stromů, jež nesadili a nepěstovali a jež jsou pro těžbu snadno přístupné. Ponechat je tam, kde jsou, považují pouze za nehospodárnost a plýtvání. Ochránci přírody se mohou obávat ztráty starých stromů, protože jakmile budou jednou vytěženy, bude to znamenat i ztrátu možnosti činit jakákoliv další rozhodnutí týkající se těchto stromů. A většině odborných pracovníků ve státních lesohospodářských institucích  je prostřednictvím skrytého, rafinovaného nátlaku řečeno, do jaké míry mohou v praxi užívat svou odbornost, chtějí-li se udržet v zaměstnání. A protože se mohou obávat ztráty svého místa (budou-li upřímní a dají-li najevo, jaký mají názor na uložené úkoly), budou se cítit špatně, ať již svůj názor projeví nebo ne. ….Stali jsme se „Lesní správou“, „ochranáři“, „lesním průmyslem“, a přestali jsme být lidskými bytostmi. Lidskými bytostmi jsme přestali být, když jsme vyměnili svou důstojnost za obranný postoj a vší svou silou jsme začali tlouci na bubny strachu.“

Myšlenky obalené strachem nás nikdy nevedou tam, kde bychom chtěli být. Zabrání nám velmi efektivně pustit se do realizace našich nejkrásnějších snů a nejsmělejších vizí. „To nepůjde. Neuživíš se. To bude problém. To nezvládneš. Je to nemožné. Bububu!“. Děkuji nechci, zní dobrá odpověď na podobné věty. Životní praxe totiž říká, na rozdíl od všech obávacích teorií, že všechno vždycky šlo a vše je možné, když se chce. Jen do toho musíme „jít“, vložit energii a čas, prostě něco pro to udělat. Buďto něco chcete, nebo nechcete. Pokud chcete a nic pro to neděláte, za vším hledejte strach. Ten je potřeba si uvědomit, vynést ho na světlo své vlastní mysli, a poté ho vědomě propustit ze svých služeb. Nebo je pro nás užitečný? 

Co je tedy horší - pustit se do něčeho a riskovat úspěch, nebo se do ničeho nepouštět a mít zaručen neúspěch? Jistota neúspěchu spočívající v pasivitě je bojícím se lidem bližší, než nejistota úspěchu. Úspěch ale závisí jen na člověku, na nastavení a síle jeho mysli. Z toho pramení víra v sebe a ve své schopnosti. Zatímco jeden člověk je schopen vydat se na  lodi přes oceán do neznáma a objevovat nové kontinenty, druhému strach nedovolí ani žít každodenní život dle vlastních pocitů. Nikdo nejsme dokonalý, ale každý na tom můžeme vzpřímeně a s úsměvem na rtech pracovat.

Je mnoho lidí, kteří něco nedokázali. Je také mnoho těch, kteří dokázali přesně to, co chtěli (ať už to bylo pozitivní či negativní). Jaký je mezi nimi rozdíl? Mají obrovský mozek, více rukou, kouzelného oslíčka, zázračné pilulky, nebo jenom „kliku“? Třeba jenom při hodnocení běžných situací přemýšlí „jak to udělat“, namísto poraženeckého „proč to nepůjde“. Možná byste měli vědět, že každému úspěšnému člověku bylo nasypáno na hlavu nejméně tisíc argumentů a důvodů, proč se mu nepodaří to, oč usiluje. Uspěl jen proto, že se v této lavině pesimismu neztratil. Vkládat rozhodování o svém životě do rukou druhých lidí nebo institucí je marnost nad marnost. Důvěřujme ve svou intuici.

Humorné strachy pro vaši inspiraci, které na nás již byly vypuštěny :-)

Interview zakladatele rodového statku se Strachomilem Obecným

Strachomil: Na hektaru se udřeš! Mám malou zahradu a vím, že je to spousta práce.
Osadník: Až bude statek založen, jediné o co se budu muset starat je zeleninový záhon, a i na to mám permakulturní finty. Dvakrát ročně pokosím louku, sklidím ovoce, remízek roste sám ...   
Strachomil: A stejně tě to kompletně neuživí!
Osadník: To je pravda, sůl si půjdu koupit.
Strachomil: Nebudeš mít čas jezdit do práce a vydělávat peníze.
Osadník: Spoustu věcí které kupuješ a platíš budu mít zdarma a kvůli zbytku potřebných peněz nemusím nikde panáčkovat. Sám si určím, co chci dělat a kdy budu pracovat. Dovolil jsem si to.
Strachomil: No já bych do toho stejně nešel.
Osadník:  Máš pravdu, tam by ses udřel :-)

Chtít dělat něco takového nezvyklého znamená vystoupit z řady (lépe řečeno z fronty na pojištěnou nejistotu) a vydat se přes oceán obav a marketingových strategií k objevení nové země (třeba s rozlohou jeden a půl, či dva hektary :-)). Možná za dvacet let to, o čem sní odvážlivec, který z řady vystoupil, už bude norma všude a něco tak výstředního, jako mačkat se bez jediného metru půdy v železobetonových patrových bytech, nebo v rodinných domcích vzdálených od sebe pár metrů, bude pro některé lidi nepředstavitelné. Vždyť i v našem dětství neexistovaly mobilní telefony a lidé by si ťukali na hlavu, kdyby jim ho někdo popsal a řekl, že je v tom ještě digitální foťák a internet. Nemožné se stalo normou během dvou desetiletí - už máte ten nový model, nyní v akci za korunu?  

            Většina obav a skepticismu ohledně nových a progresivních myšlenek pramení z nedostatku informací k tématu a bez přesných informací je možné podléhat domněnkám a povrchním soudům. Nedůvěra v nové a neznámé také hraje svou roli, rovněž předchozí špatné zkušenosti, u nichž nebyly pochopeny skutečné příčiny.

Sedněme si na chvíli. Odhoďme své obavy, zapomeňme na reklamy, moderní trendy a davové šílenství. Pak podle své životosprávy zkusme odhadnout, kolik let života nám zbývá (to je nepříjemné, že?) a řekněme si, co vlastně chceme v tomto zbytku života dělat a dokázat. A hlavně si poctivě prozraďme, co chceme, aby tu po nás zbylo našim dětem. Možná to není rodový statek, možná je. Možná nemusíme nic dělat, možná je nejvyšší čas rázně se rozhodnout aktivně zapracovat na svých snech. Jakmile si to ujasníme, strach zmizí. Není totiž co ztratit. Vynoří se opravdový životní cíl a touha ho naplnit. Tato touha se stane naší motivací. Dělejme vše jak nejlépe umíme a jak nám svědomí dovolí, děláme to totiž nejen pro druhé, ale hlavně pro sebe. A odvážným štěstí přeje (zvlášť když mají ostré rohy)!

Jaroslav Svoboda