"Stránky o ekozahradách a životním stylu respektujícím přírodní zákony, určené lidem, 
jimž zdraví naší planety není lhostejné." 


Úvodní Ekozahrada Rostliny Kurzy Doporučuji Kontakt

Zelenina V.

Povrch záhonů

Aneb jak se liší horní vrstva pro různé fáze a zeleniny





Co je ideálním povrchem zeleninových záhonů? Co by mělo být tou horní vrstvou, z níž čouhá zelenina?
Vysledoval jsem, že toto téma působí začínajícím permakulturním pěstitelům zeleniny největší zmatek v hlavě. Rojí se různé protichůdné informace. Mohu potvrdit, že sám na svém záhonovišti vylaďuji koloběh povrchů už mnoho let.
A též mohu potvrdit, po všech předchozích zkušenostech, že všechny typy povrchů záhonků mají své pro i proti.
Jak kdy, jak na kterém záhoně, a v které fázi zakládání záhonoviště. Měl jsem i několik momentů, kdy jsem byl na pokraji rozhodnutí už nikdy žádný mulč na záhoně nepoužít.

 Nyní
bych mohl rovnou říci, že dáte-li čehokoliv organického a nezávadného na záhony dostatečnou vrstvu,
úspěch se s mírnými komplikacemi dříve či později dostaví.
Je však mnohem zábavnější vlastnostem organických materiálů dobře rozumět, a umět s nimi pracovat během roku v dobrém načasování.
Pak je pěstování zeleniny opravdu velká radost.

Tento článek je delší povídání o různých kombinacích, postupech a přístupech ke svrchní vrstvě záhonů.
Vezmu to ze všech možných úhlů pohledu, a různých situací, proto je delší.
Připadá-li vám komplikovaný, doporučuji si ho přečíst znovu po roce zkušeností, a leccos se objasní.
Mě trvalo deset let, než jsem se s mulči na záhonech opravdu skamarádil
a třeba vám to svými řádky pomohu urychlit. Ačkoliv osobní praxi a experimentování nenahradí nic.



Bylo nebylo, furt se rylo.

   

    Důkladné hlubinné jednorázové zakládání záhonů rytím a kopáním, nebo bagrováním, popisuji v předchozím článku. Stejně důležité je i to, co tuto úrodnost zakončuje nahoře. V horní vrstvě půdy je totiž nejvíce živo, což produkuje většinu živin, které následně proudí s prosakující vodou ke kořenům. Ale co čert nechtěl, nebo spíše chtěl, v "běžné" zelinářské praxi jakoby existovala jen jediná správná odpověď pro povrch záhonu - nakypřená půda. Hlína, zemina, půda... jakkoliv jí chceme říkat, se pořád promíchávala, byla dole i nahoře.

    Záhony se "tradičně" každoročně nejméně jednou zryly (obvykle dvakrát, pokud bylo ve hře zelené hnojení nebo meziplodiny), vše po zrytí vytvořilo stejnorodou směs. Pak se povrch stále dokola kypřil a okopával, jinak by porostl plevelem, vytvořil by se škraloup, nebo moc vysychal. Půda ale v tomto stavu trpí. Tedy trpí její obyvatelé, půdní organismy, velké i malé, okem neviditelné. Potřebují, aby půdní povrch měl celoročně ochranu proti silným výkyvům teplot a vlhkosti (v přírodě není nikdy holo). Aby jejich mikrodomeček zůstal neporušený, a precizně v té hloubce, v níž se ubytovaly. Jen díky těmto organismům je půda zdravá a živá, a trvale udržitelně úrodná.

    Jsou i jiné permakulturní přístupy, zahrnující každoroční orání políčka (popsané např. ve známých knihách od Caroll Deppe) a pak celoroční okopávání narušené půdy motyčkami a protahování meziřádků plečkami (protože plevel po orbě roste bujně). Chápu opodstatnění těchto postupů v konkrétních životních situacích a záměrech (velké plochy, nedostatek mulče, rychlost založení na pronajatém pozemku, snadnost najmutí traktoristy...). Autorku C. Deppe mám moc rád a naprosto uznávám její celkovou moudrost i životní praxi, přesto nejsem s tímto orebným stylem v souladu a trvalou udržitelnost v tom nevidím.

    Vlastním na naší farmě i traktor, pobíhám občas s kanystrem nafty, mám k dispozici velké kusy pole, ale... sázím hlavně plodící stromy, a nic pro jednoleté plodiny orat stále nehodlám. Pečlivě zvažuji, jak chci investovat svůj pěstitelský čas, rok co rok. Do systému, který je stále stejný, výnosný, leč s vysokou a nezmenšující se pracností? Nebo raději do systému trochu pracnějšího na založení, náročnějšího na vnímání a nabyté zkušenosti, ale s vyhlídkou na vytvoření pěstebního prostředí, které produkuje velké výnosy s minimálním vkladem?

    Už vím z praxe, že mohu mít záhon, kde prostě plevel díky téměř komposto-pralesní kvalitě půdy neroste, narozdíl od krásné a zdravé zeleniny. Ta roste rychle a zběsile. Když už jsem to zažil, nic mne nepřinutí každoročně rýt, a celosezónně okopávat, nebo to nechat podupat šedesáti koňmi mého traktoru. Mám zajímavější věci na práci. Ale přijal jsem výzvu důkladně pochopit přírodní zákonitosti, během čehož jsem zažil i neúspěchy, dopustil se omylů, nebo špatného načasování. Zatímco kdybych ryl nebo oral, měl bych to zpočátku určitě jednodušší. Ale vývoj by v tomto bodě zamrznul. Kdyby pak jeden rok netekla ropa, nebo mě zrovna bolely záda, kde by byla veškerá má "soběstačnost"? Zřejmě tam dole, trochu níž než kde končí záda, mám-li to napsat slušně.

    V bezorebném stylu pěstování, kdy necháváme přírodní procesy, aby nám půdu kypřily (a nešlapeme po ní, jen po cestičkách) se vrstvy už nepromíchávají. Nemusíme ji uměle načechrávat rytím či orbou, protože od půdních organismů a kořínků rostlin je načechraná mnohem lépe. Máme pracanty, kteří nepotřebují ropu, složitě tvarovanou ocel, peníze, ani naše svaly. To je sen, o jakém se většině zahrádkářů zatím ani nesnilo.

    Rytí by tuto dokonalou strukturu úplně zbořilo. Zrytá půda postupně "zkolabuje", slehne, a je-li jílovitější, pak nedýchá. Naše nerytá a neušlapaná půda dýchá každým dnem i rokem stále lehčeji.

    Když šlápneme na povrch záhonu (což neděláme), který byl deset let nerytý, jen živený shora, tak se otisk naší stopy během chvíle vrátí do původní formy, jako když zmáčknete gumu a ona se zase narovná. To umí důkladný humus. Zatímco rozrytý profil se dá stlačit mnohem víc, a už se nikdy sám nenarovná. Musí projít mnoha roky působení kořenů a breber, než se znovu nadýchne (nebo se znova musí rozrýt - nekonečný příběh). Proto když se zpevňuje cesta, rostlý povrch se nejlépe uválcuje, pokud se předtím rozryje.

    No řekněte sami, jak byste se cítili lépe? Kdyby vám někdo do všeho stále rýpal, všechno zpřevracel, a dvakrát ročně pořádně nakopal zadek? Nebo kdyby vám nikdo do života nekecal, a mohli jste si tvořit strukturu svého života po svém? Ve kterém případě byste se hroutili, a kdy dýchali volně a lehce? S půdou je to stejně tak. Možná se z ní násilím dá vytěžit víc, stejně jako z vykořisťovaných dělníků, ale jen krátkodobě. Chybí v tom radost, lehkost, a jakékoliv vyhlídky na příjemnou spolupráci do budoucna.

    Novou hmotu ve formě organických zbytků, hnojů a mulčů stále klademe jen na povrch. Nic nikdy nezarýváme (s výjimkou prvotního zakládání záhonů, nebo pokud máte záhony jílovité, které nedýchají, a chcete je naposledy předělat). Můžeme si tedy představit průřez záhonem, jako kdyby to byl mnohavrstvý dort. Jen přidáváme nové vrstvy shora (narozdíl od dortu, spodek už nikdy neuvidíme). Takhle to funguje i v přírodě. Organická hmota odumírá, a stává se povrchem půdy. Postupem času se vše organické co je nahoře rozloží, a prosákne do spodních vrstev, ke kořenům, ve formě rozpuštěných živin. Dlouhodobý humus uvnitř záhonu funguje jako houba, a tyto živiny zadrží. Nevyplaví se pryč, jako v chudých půdách.



    Teď se konečně dostáváme k tématu článku - povrch záhonů je určen tím, co na záhon "nasteleme" jako poslední. A co na záhon nasteleme jako poslední, je určeno tím, co na něm chceme v následující sezóně pěstovat. Probereme tedy druhy povrchů společně s druhem pěstovaných plodin.



    1. druh povrchu - Holá neobracená půda "pralesního typu"

    V případech, kdy chceme vysévat semena plošně, nebo do řádků, jedinou možností je mít obnažený povrch půdy. Pokud bychom je hodili na mulč, nevyrostou. To je důležité pro kořenovou zeleninu (mrkev, petržel, ředkvičky...) a mnohé listové zeleniny (salát, špenát...). Zdánlivě to vypadá jako klasický způsob hospodaření, ale není to tak. Je tu jeden trik, který mnozí ekozahradníci plně pochopí a na vlastní oči uvidí až po mnoha letech souznění se svými záhony. Je to trik, který totiž začíná fungovat až po delší době. Díky vrstvení mulčů na záhoně v minulých letech, pro plodiny které rády rostou v mulčích, se horní vrstva záhonu začne podobat humózní směsi, kterou najdeme v pralesech mírného pásma, pod vrstvami listí. Nebude tedy už existovat něco, co bychom mohli nazývat "holou půdou", ornicí, hlínou. To bude mnohem níže, jestli vůbec. Povrch bude už navždy jiný, a podloží bude každým rokem také úrodnější a plnější humusu, který tam zatáhnou žížaly, a který se vytvoří z jemných odumřelých kořínků rostlin (kterých je tam mnohem větší biomasa, než si lidé běžně představují).

    Přesnější bude bavit se o horní vrstvě polorozloženého humusu. Je to jako hrabat se v kompostu. To už není mulč, ani to není zemina jakou bychom našli hlouběji, je to tmavá nadýchaná hmota s kousky minulých mulčů. Opravdový jemný kompost, se zbytky organické hmoty. Funguje jako půda i mulč zároveň. Je úplné magické, skoro až vzrušující, se toho dotýkat (možná jsem úchyl, ale uvidíte sami, až to vás na jaře přijde...). Je to primární pocit, skoro na buněčné úrovni, že všechno je správně. Tohoto stadia docílíme, budeme-li stále záhony něčím shora zásobovat. Nejdříve za tři, obvykle za pět a více let. Proto jsou začátečníci obvykle frustrováni, když se snaží sít do nevypiplané holé půdy, a čeká je místo primárního vzrušení jen plevel, sucho a neúrodnost :-). To se změní, stačí pár let nerýt a vrstvit.


    Charlesova no-dig metoda  
    Máme k dispozici haldy úžasného ročního kompostu? Můžeme rovnou použít třeba 15 cm již dokonalého hotového černého kompostu přímo na původní povrch půdy. Tuto metodu propaguje již 30 let známý anglický "no-dig gardener" Charles Dowding. Nekope žádné jámy pod záhony, pouze celý první rok povrch půdy s plevely vymulčovává pomocí kartonů, přírodních nechemických koberců, nebo tlustých mulčů. Po zabití plevelů nanese 15cm kompostu, a pěstuje. Každý rok přidává kolem 5cm nového kompostu. Tato metoda je skvělá, ale má háček - naprostá většina lidí prostě nesežene takové množství hotové kompostu. Pro malý záhonek se dá koupit v pytlích, pro větší záhony by to bylo nesmyslné.

    Průmyslový kompost který se dá koupit někde v kompostárně ve velkém, obsahuje často i čistírenské kaly, může obsahovat toxiny, hodí se tedy jen k okrasným výsadbám. Vždy musíme zjistit, z čeho přesně byl kompost vytvořen. Takže logicky, nejlepší je vlastní kompost. Velké množství vlastního kompostu nejsnadněji získáme, když si necháme na zahradě zkompostovat obrovské hromady hnoje, které aspoň jednou během roku přehodíme. Materiál se kompostováním zmenšuje, proto na to musí být opravdu hodně hnoje. Hnůj opět nemůže být z průmyslových velkochovů, jinak je plných chemických léčiv, antibiotik, stříkaček, gumových rukavic a jedů na potkany. Potřebujeme sehnat hnůj z volného venkovního chovu, nebo ekologického (etického) stájového.

    Zjistil jsem, že většina lidí si chce vyrobit instantní záhony, ve chvíli, kdy na to mají chuť. Vyhlídka, že budeme rok něco jen vymulčovávat a rok si připravovat kompost, a celý ten rok koukat na gigantické hromady hnoje, prostě v počátcích nefunguje. Tuto strategii uplatníme asi až později (nebo současně), když už nám něco roste a díky tomu máme větší trpělivost. Proto se věnuji v těchto článcích hlavně metodám, které nám umožní si ihned "hrát" s hrubými materiály, využít cokoliv co máme nebo seženeme, a vytvořit si přímo na místě záhon, který první roky funguje jako osaditelný kompost. Sám se časem zlepšuje a zraje. Hotový kompost na jeho povrch můžeme přidávat samozřejmě kdykoliv i v tomto případě. Nikdy neryjeme, nešlapeme na záhony, jen uhrabaváme povrch.




Tyto zeleninky rostou v začínajícím pralesním půdním povrchu starém pouze dva roky. Tvoří ho už hrudky polorozložené štěpky a kompost. Vypomohl jsem si i dřevěným uhlím a perlitem. Sem tam ještě můžete vidět klíčící plevely, ze zbylých semen a kořínků. Ty vytrháváme, nebo lehce přemulčujeme další štěpkou (citlivě, kolem našich zelenin). Každým rokem je plevelů méně a horní vrstva je dokonalejší. Na každou zimu pokryjeme záhon novým mulčem. Není nutné, aby vše bylo dokonalé hned. Záhony zrají spolu s námi. Zatímco i to nejlepší archivní víno se jednou zkazí, pralesní záhony plodí stále lépe.



    Je to trochu zvláštní paradox. Simulujeme na holé slunné ploše vznik pralesního povrchu pro jednoleté plodiny, které by přirozeně v pralese neměly kvůli zákonům přírodní sukcese možnost růst (stín, útlak od trvalek...). Odpovědí na otázku, proč to vlastně tak je, zní: naše současné zeleniny jsou vyšlechtěné člověkem, nebyly by nikdy přirozenou součástí divokého ekosystému. V divoké přírodě už nemají místo. Jejich planí předci zvládli růst i na chudých půdách a opravovat je, jak to všechny plevely delají. My máme na záhoncích tu čest s tisíce let starou honorací stále prošlechtěnějších "karikatur" těchto předků. Je to fajn, je to dužnaté, jedlé, chutné, velké, ale vyžaduje to podmínky, které také musíme vlastnoručně "zušlechtit". To je logické, ne? My lidé také nechceme už bydlet v jeskyních, jsme méně odolní, zhýčkanější, a tak si zušlechťujem své domy pro pohodlné žití. Zelenina v tom jede s námi. Lidé i zelenina si zaslouží přirozenější a harmoničtější bydlení, než se propagovalo v minulém půlstoletí.




Příroda dlouhé věky vytváří humus, propletenou síť půdního života.

Člověčí druh z toho během "chvilky" dělá pouště a pláně bez svrchní úrodné vrstvy.
Plevely, které normálně v humózní půdě už nerostou,
přicházejí na řadu, aby po nás tu zkázu napravovaly.

V ekozahradě musíme rychle vytvořit co nejhumóznější a nejpralesovitější půdu,
aby náš zachránce plevel "přišel o svůj džob".
Plevel to s námi i s půdou myslí dobře, proto ho vytrháváme a přemulčováváme s láskou,
a zároveň urychlíme raketovým tempem cíl jeho mise.

Stabilizujeme obsah humusu v půdě navážením organické hmoty na povrch půdy.
Dřevěná štěpka a dřevěné uhlí dá půdě pocit, že pralesovací proces proběhl zdárně,
a zákon přírodní sukcese "vypne" dříve růst plevelů. Tvoříme živou půdu!

Proč se toto základní pravidlo živé půdy s pralesním povrchem neučí na školách?
Protože takhle to jde dělat jen na svých zahradách, malých farmách a rodových statcích.
Odborné školy mají záměr připravit "zaměstnance" pro průmyslové zemědělství, nikoliv soběstačné lidi.

Korporace hospodařící na velkých lánech tuto přírodní metodu pěstování využít nemohou.
Stroje jsou těžké a musí po svých stopách orat. Není dost mulče, který by pokryl miliony hektarů.
A ani by to nebylo v jejich zájmu, vytvářet živou, přirozeně úrodnou půdu.

Profitují mnohem více z výroby strojů, proudění ropy, a výroby chemických látek, nežli ze zdravé úrody
(která v takových podmínkách ani není možná). A kdo toto jejich počínání platí?
Pouze lidé, kteří nemají své vlastní bezorebné záhonky s živou půdou a pralesním povrchem.
To se dá snadno změnit. A naše chuťové buňky, žaludky,
i celý zbytek těla, z toho budou jen profitovat!



    Chceme-li proces tvorby "božského pralesního povrchu" přímo na záhonu zásadně urychlit a zdokonalit až za hranice běžných kompostů, používáme jako mulče štěpku z listnatých dřevin v kombinaci s dřevěným uhlím (ve vydatných vrstvách, štěpku vždy jen na povrch), a samozřejmě jakékoliv nezávadné komposty a hnoje k dodání úrodnosti a dusíku (čerstvý hnůj vždy pod mulč). Tím se brzy vytvoří záhonová horní vrstva, která se dá (po shrábnutí zbytku mulče na jaře) nazvat "holou půdu" pro výsev semen, a přesto je to svým způsobem zároveň dlouhodobý humózní mulč. A jak ho udržet stále? Ve chvíli, kdy rostliny vyseté ze semen do "holé půdy" vyklíčí a rostou, můžeme prostory mezi nimi posypat lehkou vrstvou štěpky a/nebo dřevěného uhlí. Také nikdy nenecháváme žádný záhon na zimu bez další důkladné vrstvy mulče. Aby nepromrzal a tvorba humusu mohla ideálně pokračovat, vždy po sklizni záhon znovu pokryjeme organickou hmotou (sláma, slamnatý hnůj, štěpka, dřevěné uhlí, listí). Nepoužíváme seno, z něhož by mohly na záhoně vyklíčit různá semena trav a bylin.

    Na jaře, když začne hřát slunce, veškerý nerozložený mulč ze záhonu shrábneme (a použijeme jinde). Část mulče se v zimě rozložila, a stala se součástí záhonu. Povrch jen uhrabeme, neryjeme. Kousky nerozložených zbytků stébel nebo štěpky jsou fajn, mohou tam zůstat. Tmavá humózní půda se prohřeje a je připravena k výsevům. V ní báječně vyklíčí semena zeleniny, ale plevel už zde poroste minimálně, zvláště pokud jsme ten vytrvalý vyhubili v předchozích letech tlustými mulči. Plevel roste a klíčí v půdách, kterým něco chybí, aby je opravil a vyléčil. Přesto je několik druhů rostlin, které by i v humózní půdě rády rostly (třeba kopřivy), takže cokoliv nechtěného někde vyrazí, ihned to vytrháváme, a tím udržujeme záhony čisté, porostlé pouze tím, co chceme pěstovat.

    Kdyby plevelů bylo stále moc, nebudeme na záhonu hospodařit stylem holé půdy, a bojovat s plevely, ale přejdeme na rok či více let k dalším možnostem, které obsahují trvale zamulčovaný povrch a tím dokonale potlačí plevele.




   

    2. druh povrchu - Sláma, slamnatý hnůj

    Sláma je nyní poměrně dobře dostupný materiál, i ve velkých množstvích. Dokud ještě existuje průmyslové zemědělství, dotace, a devastovaná pole, tak tomu tak bude. Je to tedy dočasný, časově limitovaný zdroj. Přesto můžeme nyní slámu hojně používat, abychom získali organickou hmotu pro tvorbu humusu. Nejlepší by byla bio sláma, ale hodí se i ta konvenční. Dá se sehnat od zemědělců ve formě různě velkých balíků, od malých až k obřím. Úplně nejlepší je, když získáme slámu už "aktivovanou", ve formě podestýlky ze stájí od chovatelů koní. Ti obvykle nevědí co s tím, a rádi vám ji dají za odvoz. Říká se tomu hnůj, ale pokud podestýlku mění často, bývá to jen pročůraná sláma a sem tam bobek. Použijete-li čistou slámu, je dobré pod ní na záhon dát vždy i trochu jakéhokoliv hnoje (na podzim, nebo v zimě). Urychlí se tím její rozklad na humus. V případě slámy s bobky už máte docela ideální kompozici uhlíkatého (sláma) a dusíkatého (moč a bobky) materiálu pro zdárné kompostování. Stačí toho na podzim nastlat hodně, a na jaře máte připraven a zakompostován záhon 1.trati. Kdybyste měli pocit, že potřebujete dodat víc dusíku, zalévejte sazenice (dýní, rajčat, košťálovin) vlastní ředěnou močí. Byli jsme stvořeni, abychom si hnojili vlastní potravu. Moč lidstva patří do půdy, ne do řek a moří (skrze splachování).

    Ve slámě se dobře daří slimákům a myším. To bývá největší mínus při používání tohoto mulče. I přes to všechno, doporučuji se první roky zaměřit na dva cíle - vytvořit co nejvíce úrodnou půdu, a co nejvíce na záhocích potlačit plevel, vyčistit je pro zeleninu. K tomu obojímu je sláma s hnojem geniální. I přes určité ztráty je možno první roky pěstovat spousty úrody. V jiných článcích popisuji jak na slimáky a myši, takže zde jen letmo zmíním mé oblíbené límce z plechu kolem sazenic dýní a cuket proti slimákům, které zachrání mladé rostlinky. Finálním lékem je až dokonalá harmonie na celém pozemku, která vyrovnává výskyty "škůdců" i v záhonech. Spolu se záhony tedy budujeme v okolí i úkryty pro ježky, užovky, lasičky, zakopané vany s rostlinami pro obojživelníky. Pokud nechováme kachny a slepice někde poblíž a jsme v krajině, můžeme umisťovat vyvýšená bidýlka pro dravé ptáky. Jejich spotřeba hlodavců, a schopnost je lovit, předčí dokonce mnohonásobně i kočky.




    Z počátku to někdy vypadá, že "boj" se slimáky a hlodavci prohráváme, a že mulč je špatný. Opak je pravdou. Vytrváme-li, získáme rovnováhu, úrodnost a vnitřní klid :-). Nenechme se tím rozhodit. Slimáci i myši pomáhají půdu zúrodňovat a kypřit lépe, než cokoliv jiného. Je to proces, který je nějakým způsobem přirozený, v tak moc narušené krajině, jakou umí vytvářet jen člověk. Pokud byste chtěli bojovat proti škůdcům, museli byste nejdříve vyhubit většinu lidí, takže to nedělejte. Někteří lidé svůj konec uspíší sami svou životosprávou, jiní časem zmoudří. Stejné je to se zvířecími "škůdci". Až jejich služeb nebude zapotřebí, zmizí nebo se zredukují, stejně tak jako plevel. Cílem není vyhrát boj, ale nastolit harmonii. To není fráze, to je návod :-).

    Chceme-li pěstovat celou sezónu ve slámě nebo slamnatém hnoji, používáme výsadbu do hnízd vyplněných kompostem, nebo do rozhrnutých úzkých řádků, též lehce vyplněných kompostem nebo kvalitní zeminou. Sláma drží na zbytku záhonu plevel pod kontrolou (a hubí ho tím), a zároveň v záhonu drží vláhu během letního sucha. Rostlinky rostou v malých ostrůvcích, ale své nadzemní části rozloží později i nad celým slamnatým povrchem. Volíme k tomu tedy vhodné druhy, například dýně, cukety, košťáloviny (zelí, kapusta, brokolice, kadeřávek), pórek, celer, lichořeřišnice... nebo pod sklem či fólií rajčata a papriky (v teplých oblastech venku).

    Tlustý slámový mulč má ještě jednu nevýhodu. Na jaře brání prohřátí půdy, což je nezbytné pro zdárné klíčení a brzký růst některých plodin. Půda pod tlustým mulčem zůstavá po zimě studená a lepivá. V případě nástupu rychlého a horkého jara, jak se občas stává, to tak nevadí. Je-li jaro pomalejší a chladnější, nebo deštivé, je to problém. Řešení jsou dvě. Prvním je výsev semen nebo výsadba sazenic do mnohem větších hnízd vytvarovaných v mulči, která se naplní tmavým kompostem týden nebo pár týdnů před výsadbou (ta je pro většinu druhů až v květnu). Toto hnízdo je prohřáté dostatečně, prvotní klíčení a růst proběhne dobře, a rostlina pak už s příchodem teplého jarně-letního počasí naopak ocení vlhčí a chladnější prostředí pod zbylým mulčem. Druhým dobrým řešením je sundat zimní mulčovou nastýlku už začátkem března, uskladnit ji na hromadě poblíž záhonu, nechat jarními paprsky půdu prohřívat až do doby výsadby, a těsně před sázením, po nějakém teplém dni, mulč na záhon vrátit. Starší mulč který ležel dva měsíce na hromádce se pravděpodobně z větší části změnil v kompost. Tím lépe. V případě potřeby dodáme úplně na povrch ještě nový mulč, zvláště pokud je záhon stále náchylný k růstu plevelů. Pak uděláme zase v mulči hnízda, a sázíme, nebo do nich pícháme semínka.

    Chceme-li ještě více ochránit sazenice proti slimákům, tak kromě plechových límců dobře funguje obsypání povrchu kolem rostlinek nadrceným dřevěným uhlím.







   

    3.druh povrchu - Štěpka a dřevěné uhlí

    Štěpka jsou nadrcené větve stromů, pro náš případ ideálně listnatých stromů a keřů, ale může tam být i část jehličnatých. Pouze jehličnatá štěpka není vhodná, jehličnany obsahují ve svých tkáních inhibitory růstu, potlačující růst některých rostlin. Může to vadit, nemusí. Máme-li jen jehličnatou štěpku, předkompostujeme ji společně s hnojem a jinými zbytky v několikrát přehozené hromadě (pořádně zalít vodou), a pokud nastane aspoň částečný rozklad, můžeme to v klidu už za měsíc nebo za dva použít na záhony. Nevhodné látky se v tom procesu neutralizují.

    To samé platí s tolik oblíbenou kůrou jehličnanů, kterou si většina klasických okrasných zahrádkářů představí jako základní hmotu, když se řekne mulč. Kůru do záhonů nedávám, za posledních dvacet let jsem ji vlastně nikdy nikde nepoužil. Není špatná. Pokud ji máte, je vhodnější ke kyselomilným a okrasným druhům. Když by mi ji někdo náklaďák daroval, buďto bych ji prokompostoval s hnojem, nebo s ní mulčoval čerstvé výsadby v lesnější části našeho rodového statku.

    Štěpka je ale mnohem vhodnější než kůra. Je drcená na malé kusy, může obsahovat i listy a pupeny, rozkládá se středně pomalu, a parádně vytváří dlouhodobý mulčokompost na povrchu záhonů. Úplně jsem se do ní zamiloval. Kdyby nebyla sláma narozdíl od štěpky tak snadno dostupná, tak bych slámu už vůbec nepoužíval (kromě slamnatého hnoje).

    Nejlepší je vždy používat štěpku lehce předkompostovanou, smíchanou s jinou, více dusíkatou organickou hmotou. Ponecháme-li to nějaký čas tlít na hromadě, udržujeme vlhké kropením vodou (případně moč to dobře aktivuje) a jednou či dvakrát přehodíme, získáme štěpku v ideální podobě pro mulč na zeleninový záhon. Není to ale podmínkou, lze použít i čerstvou štěpku přímo. Mohou se však vyskytnout ve štěpce druhy dřevin, které ještě vyluhují něco, co zelenině nechutná. Kromě jehličnaté štěpky jsem se s tím zatím nesetkal, ale píši to zde pro kompletnost.

  

    Když chcete na povrchu záhonu její rozklad urychlit, a vytvořit úrodnou první trať pro hladové zeleniny na příští sezónu, dejte pod ní vrstvu bobkatého hnoje. Jede-li záhon zrovna v druhé nebo třetí trati, čerstvý hnůj nepřidáváme (např. mrkve by byly červivé). Slamnatý málobobkatý "hnůj" je na povrchu přes zimu přijatelný. Kompost můžeme vždy. Mám znovu opakovat, že nic z toho už nikdy nikam nebudeme zarývat?

    Dřevěné uhlí je, laicky řečeno, porézní, žárem vypreparovaná uhlíkatá kostra dřevní hmoty. V půdě se skoro nerozkládá, zůstává tam jako strukturotvorná substance. Má díky poréznosti obrovskou vnitřní plochu, a zvětšuje ubytovací kapacitu půdy pro půdní mikroorganismy. Pomáhá v půdě držet vodu i vzduch, což je důležité. Chceme-li tedy mít záhon, který je zamulčovaný, lépe se prohřívá než sláma, méně vyhovuje slimákům a myším, použijeme na jeho povrch kombinaci štěpky, kompostu a dřevěného uhlí (a sázíme do hnízd v tomto mulči, vyplněných čistým kompostem).

    Ale máte-li hodně plevelno, nepotlačí to z počátku nadměrný plevel tak dobře, jako tlustá vrstva slámy nebo slámohnoje. Leda, že byste pod to dali kartony. Sláma nebo slámohnůj v tlusté vrstvě prostě pro první odplevelovací rok zcela vyhovuje. Máte-li k dispozici jen slabou vrstvu mulče, musíte pod to vždy dát krabicové kartony.

    Dřevěné uhlí můžete při zakládání záhonů s klidem zapravit i do spodních vrstev. Nerozkládá se, neodebírá tedy půdě dusík. Zapravit do spodních vrstvev při prvotním založení záhonu můžete i slámu nebo štěpku, nikoliv však s klidem, ale s hnojem, nebo jiným dusíkatým materiálem. Objemový poměr stačí 25 až 30 uhlíku ku 1 dusíku

(25 C : 1 N). Rozklad (tlení) pak probíhá ideálně. Kdybyste dali moc uhlíku a žádný dusík, tlení bude probíhat na úkor okolní půdy a pomaleji. Když dáte moc dusíku, místo tlení bude probíhat hnití. Poměry neměříme, odhadujeme přibližně. Nejsme blbí, vnímáme, držíme se v přítomném okamžiku :-). Jedno hovno, nebo kus mazlavých dusíkatých zbytků z kuchyně, na 25x tolik uhlíkaté štěpky nebo slámy. Praxe, praxe...nebojte se ničeho, vyzkoušejte, a výsledek bude hovořit sám za sebe :-).

    Dřevěné uhlí by mělo být ve formě drtě, prodává se po pytlích nebo v "bigbagu" (pytel o objemu 1000 l, nebo 1m3) pod názvem např. agro-protect-soil nebo biouhel. Anglicky ho najdete pod názvech biochar (dřevěné uhlí = charcoal). Terra preta, neboli černozem indiánů, stará tisíc let, a stále úrodná, je založena mimo jiné právě na dřevěném uhlí, spolu s komposty všeho možného. Dřevěné uhlí v půdě a na jejím povrchu je prostě úžasná věc, každým rokem jsem jím stále více nadšen. Vnímám ho jako zásadní substanci (kromě kompostu) pro zúrodňování vyčerpaných půd.



   

    Už se nevyrábí v milířích, jak jste mohli vidět u uhlíře v Pyšné princezně. Dnes se používají různé efektivnější metody, například retortní pece. Sehnat dřevěné uhlí v té nejlepší kvalitě pro záhonky, lze např. od paní Hejdukové na webu http://www.lamiaceae.cz/zdrava-krasna-zahrada/. Hrubší verze na povrch půdy je nazývána "carbo mulch". Vyplatí se koupit velké pytle, nebo big-bagy.



    Dřevěné uhlí (drcené) nejenom že můžete míchat i do půdy hlouběji (nerozkládá se, nekrade dusík), ale můžete ho též předem nechat nasáknout v něčem extrémně hnojivém. V jíše (zákvasu) z kostivalu nebo  kopřiv, v moči, močůvce, nebo zákvasu z drůbežího trusu. Takto nasáknuté dřevěné uhlí bude v půdě konat zázraky, při zakládání záhonu, i jako mulč, ale aplikace smrdí a mokré se hůře promíchává s půdou nebo štěpkou nežli suché. Suché zase hodně práší, sledujte jak fouká vítr (tak to děláme u nás), případně si pořiďte kvalitní prachovou masku s výměnnými filtry. Takové ty jednoduché roušky (bílé náhubky) jsou neefektivní.

    To samé co pro štěpku a slámu ohledně uhlíku, platí pro piliny a hobliny. Ty bych vždy míchal s hnojem, prosákl močí nebo jíchou, nebo předkompostoval s jiným dusíkatým materiálem.

    Pokud ještě nerozumíte procesu kompostování a ideálním kompostovacím poměrům uhlík versus dusík
(25 C : 1 N), nastudujte si který materiál je dusíkatý a který uhlíkatý. Je to důležité.

    Film "Soils" - "Půdy" od Geoffa Lawtona je skvělý (titulky k němu zdarma najdete na tomto webu), je to popsáno i v každé lepší zahradní knize, která se věnuje kompostům.

    Mimochodem - dřevěné uhlí můžete po lžičkách i jíst, nebo dávat do žrádla zvířatům, v případě žaludečních nebo střevních problémů. Je to jeden z nejlepších léků první pomoci při mnohých obtížích - absorbuje při průchodu tělem to co tam vadí, a vyjde to potom zadem ven.




    4. druh povrchu - Mulčovací ekotextilie a kartony

    Nic plastového a umělého na záhony nepatří. Černou netkanou textilii, nebo černou fólii, u běžných zahrádkářů velmi oblíbené záležitosti, bych už nikdy nepoužil. Kdysi jsem textilii vyzkoušel, po dvou letech se trhala na cáry, které jsem s odporem z půdy vybíral ještě další roky, protože by tam byly možná ještě tisíc let. Nerozloží se. Kdo ví, co se z ní luhuje. Chcete-li si usnadnit práci, a máte hojnost peněz, můžete si pořídit tzv. ekotextilii, údajně z biologicky odbouratelné hmoty. Ta prý vydrží několik let, a pak se prý rozloží úplně. Je to rychlé řešení pro člověka, který nestihl sehnat žádné mulče, chodí na zahrádku jednou za čtrnáct dní, a má zaplevelený záhon. Na zimu se dá sundat a na jaře použít znovu, déle pak vydrží. Teprve ji testuji, zatím na ní nemám názor. Ale štěpku s dřevěným uhlím určitě nenahradí, je to jen rychlé a trochu mizerné řešení pro někoho do začátků, kdo nemá čas záhonky řádně založit  první roky opečovat. Pro trvalé pěstování to určitě vhodné řešení není (moc drahé, průmyslově vyrobené, složením nejisté, nevytvořitelné na vlastním pozemku).



Vlevo je biologicky rozložitelná ekotextilie, vpravo kartony zatížené kompostem, čekající ještě pár minut na přemulčování slámou nebo štěpkou. Oba záhony byly předtím sice už zúrodněné a mulčované, ale slabě, a rok byly zanedbané, proto byly stále zaplevelené. Musel jsem tedy odplevelovat znova. Obě tyto metody prvotního potlačení plevele fungují dobře. Jen ta textilie vypadá ošklivě, kartony neuvidíte, zmizí pod dalším mulčem. Ekotextilii též můžeme skrýt pod další mulč, ale urychlí to její rozklad, což možná nechceme urychlovat. Pokud ji po sezóně sundáme, usušíme a uskladníme, můžeme ji použít dva až tři roky po sobě. Je drahá a uměle vyrobená, proto ji většina lidí bude chtít asi využít na maximum, ne ji jen nechat první rok zetlít. K tomu by byl lepší karton, který je zdarma a vlastně jen recyklujeme odpadní materiál. Zatím ekotextilii používám druhý rok, a čekám, jestli se opravdu rozloží, nebo ne. Znovu ji každopádně kupovat neplánuji, jen potřebuji mít vlastní zkušenosti, jako se vším co zde píši, aby můj názor byl na základě praxe.

Když jednou získáte čisté odplevelené záhony se zlepšujícími se vlastnostmi, už nikdy tyto materiály (textilii, kartony) použít nemusíte. Jsou jen na jednu první sezónu! Noviny nebo barevné časopisy nikdy nepoužívám, ačkoliv to někteří permakulturisté horlivě propagují. V barvivech jsou toxické látky. Ne prý ve všech, ale kdo to má zjišťovat?

Pro jistotu také dodávám: Nikdy nepoužívejte v zahradě k vymulčování plevelů staré umělé koberce! Ani když je pak plánujete sundat. Jsou plné chemikálií, které se luhují do půdy. Umělé koberce by neměly být ani v domácnostech, vypařuje se to i do vzduchu (formaldehydy, ftaláty, zpomalovače hoření...). Stačí si jít čichnout do toxické kobercové prodejny plné přiotrávených zaměstnanců... Umělé koberce vůbec nemají na této planetě existovat. Chcete-li za každou cenu mulčovat kobercem, pak jedině pravý peršan! :-)




    Kartony z papírových krabic, nepotištěné, zbavené plastových pásek a kovových spon, jsou skvělé na prvotní zahubení intenzivních plevelů. Papír je ze dřeva, a jsou lepené biologicky rozložitelným lepidlem (je prý naštěstí nejlevnější). Navíc je použijeme na každé ploše maximálně jednou. Musíme je okraji překládat přes sebe asi 20cm, aby plevel neprorostl v mezerách, a nesmíme je poškodit šlapáním, když jsou mokré. Pak vydrží i několik měsíců plnit svou funkci. Nikdy je nenecháváme odkryté, vždy se na ně vrství další druhy mulčů, čím více, tím lépe. Případný hnůj se aplikuje pod ně, přímo na plevel. Půda se před mulčováním důkladně zavlaží, déšť po nich totiž stéká pryč. Sazenice zeleniny (obvykle dýně, cukety) se sází do hnízd, prorazíme do kartonu nebo textilie díru. Zaléváme do hnízd.

    Aplikace kartonů a ekotextilie má smysl na jaře a během sezóny. Na zimu by to spícímu plevelu sloužilo jen jako příjemná peřinka, bez efektu na jeho hubení. Myši by to také ocenily, jako fajn střechu.




    Ukázka dvou možností založení záhonu - dvou podobných experimentů v jiných letech: Vlevo jsem na zaplevelenou půdu (bodláky, pýr, kopřivy, pelyněk...) nakladl vrstvu čerstvých koňských výkalů (lze jakýkoliv dusíkatý materiál), posypal dřevěným uhlím, prolil vodou, zakryl kartony a navrch dal tlustou vrstvu slámy nebo slamnatého hnoje. Vpravo proběhlo to samé, na stejném pozemku, ale ještě jsem vyryl hlínu z cestiček a naházel ji na hnůj, a zakryl to celé pouze velmi tlustou vrstvou slamnatého hnoje, bez kartonů. Výsledek byl lepší vpravo, protože jsem získal vyšší úrodnou vrstvu. Ohledně plevele byl výsledek podobný, díky tomu, že v případě vpravo byla vrstva mulče opravdu tlustá, tudíž karton nebyl potřeba. Navíc případ vpravo vydržel od jara až do podzimu bez údržby, zatímco na případu vlevo byl mulč tenčí, a jakmile se kartony rozpadly, bylo nutno ho ihned doplnit. Dříve, když jsem měl málo mulče k dispozici, zachraňovaly to kartony. Nyní už kartony ani na ty nejzaplevelenější plochy nepoužívám. Dovolil jsem si mít všeho potřebného materiálu hojnost. Dávám tlusté vrstvy vícero druhů mulčů, zakládám vlastně takové vrstvené komposty nad každým záhonem (a sázíme první rok do hnízd, obvykle dýně a cukety). Také na většině míst zúrodňuji záhony i do hloubky, jak píši v předchozím článku. V případech na fotkách byla v podloží docela dobrá půda a šlo to i bez toho, ale jinde kde mám jíl, tam to pouze touto povrchovou metodou vhodné nebylo. Bylo třeba vykopat díru a zúrodnit hlubinně.

Obvykle člověku trvá pár let, než si dovolí udělat opravdu kvalitní, vyvážený a hodně tlustý mulčový příkrov. Než se k tomuto stavu psychicky dopracujeme, kartonové krabice jsou dobrá volba. Jsou biologicky rozložitelné. Nepoužíváme barevné, odstraňujeme z nich plastové pásky a velké kovové spony.




TRVALÝ STAV

    Takže: v dalších letech už žádné divné kartony ani textilie nepoužíváme, ty byly jen alternativní první pomoc v začátku. Šlo to i bez nich pomocí tlustých vrtev slámy a štěpky, a hnoje pod nimi. Následující roky po odplevelení záhonů jsou práce už radostnou symfonií, kdy se střídá pěstování v mulčích a hnízdech s odhrabáním mulče, a pěstováním na holéch povrchu. Na zimu jsou všechny záhony zamulčované, bez výjimky. Půdě to dělá moc dobře. Na jaře z některých záhonů zbylý mulč shrabame a doplníme ho na jiné. Na fotkách je slamnatý mulč, ale jak jsem již psal, nyní preferuji doplňovat štěpkový mulč s dřevěným uhlím, je trvanlivější a vytváří lépe ten pralesní povrch. Sláma mizí za jednu sezónu bezezbytku, nechává po sobě samozřejmě příjemný humus.




    Zde fotky záhonů, tři roky starých, které pro danou sezónu budou hostit plodiny seté přímo na záhon ze semen (na rozdíl od sázení předpěstovaných sazenic do hnízd v mulči). Můžeme sít směs divoké polykultury, nebo se tyčkou nadělají řádky,  a do každého řádku přijde vysít jedna plodina. Nutno poznamenat, že skladbu sousedních plodin důkladně promýšlíme na celý rok dopředu, aby se podporovaly, a nekonkurovaly si, nebo se dobře vystřídaly s jinými. Pár let trvá naučit se rostliny správně kombinovat, protože začátečník je zná pouze z talíře, a neví, jak se chovají na záhoně. Zkušenosti přibývají každým rokem, pak to začne být velká zábava. Je to jako dokonalá strategická hra. Existují různé tabulky a schémata v knihách, ale jako u každé hry, je potřeba pochopit pravidla, znát své figurky a následující tahy si už promýšlet po svém. Pokud vás strategické myšlení děsí, nebo jste založení jinak, doporučuji "divokou polykulturu".



    Shrnutí :

    Sláma a slamnatý hnůj je fajn v tlustých vrstvách do začátku, i přes všechny nevýhody, které to zdánlivě má. Nic není tak dokonalé k potlačení plevele. Navíc je to nyní běžně sehnatelné ve velkém množství, zdarma nebo levně. Vytvoří to na záhonech hodně humusu. V některých případech je dobré použít pod mulč i kartony z krabic, případně ekotextilii. Dáte-li dostatek mulče (to jest nejméně dvakrát víc než vám připadá že je dost, nejlépe ve více vrstvách z různých materiálů), kartony ani textilii nikdy nepotřebujete.

    Při zakládání nových záhonů je zcela normální využívat obrovské množství organického materiálu. Obvykle větší, než jakákoliv zahrada nebo i sousedé mohou poskytnout. Při více záhonech neváhejte objednávat náklaďáky mulče. Případné zbytky využijete pro zakládání kompostů. Časem bude stačit méně, a lze přejít na vlastní zdroje (štěpka, listí, posekaná tráva bez semen).

    Je důležité pochopit, že v začátcích záhonování to není o tom hnát se za maximem úrody, ale vytvořit důkladné záhony, úrodnou půdu, vytlačit plevele, a v klidu přežít první nájezdy "škůdců", zatímco budujeme v ekozahradě přírodní harmonii. Díky projití této fáze (o níž si téměř každý mylně myslí, že je nekonečná) bude o to více úrody s menším vkladem práce v budoucnu. Pro dům také stavíme kvalitní základy. Dá práci je vytvořit, ale chápeme že jsou důležité, i když samy o sobě nejsou ještě moc útulné. Bez vyřešení základů by se vám ale nepodařilo vytvořit trvale udržitelný obývák, kuchyň, ani ložnici. Proto na záhonech simulujeme v prvních letech pomocí mulčů, jako že tam rostl stovky let nádherný prales.


 

 



    Soběstačnost mulčová


    V dalších letech potřeba mulče bude mnohem menší, bude se vždy jen doplňovat horní vrstva na zimu, nebo "cukrovat" mezi rostoucí zeleninkou. Z počátku je nejvýhodnější kupovat/získávat slámu nebo slamnatý koňský hnůj. Osobně doporučuji dříve či později přejít na štěpku a dřevěné uhlí. Nejen, že je to ideální druh organické hmoty na mulčování, ale na rodových statcích a velkých zahradách s tím můžeme být snadněji soběstační. Stačí pěstovat ve větrolamu stromy na kopicování, sklízet dřevo na topení a větve využít na štěpku. Samozřejmě lze i štěpku sehnat nebo koupit, ale zájem o ní často převyšuje nabídku (a nyní píši o možnosti soběstačnosti).

    Na pár dní ročně si lze půjčit silný štěpkovač, nebo mít někoho kdo za poplatek přijede a nadrtí. Já mám pro své hektary vlastní, připojitelný za malotraktor nebo jiný kardan, značky Bystroň - Pirana, s možností připojení vlečky. Mluvím zde opravdu o velkých profi štěpkovačích pro veliké pozemky a haldy větví. Pro pár záhonků na běžné zahradě vám vystačí i malý zahradní hobby drtič větví, který se dá levně zakoupit. Práce s některými je ale pomalá a obvykle otravná. Kdysi ještě na malé zahradě jsem se jednoho takového rychle zbavil (Alko) v rámci zachování svého duševního zdraví - každou chvíli se v něm nějaká větvička vzpříčila a musel jsem ho rozdělávat. Lepší verzí malého štěpkovače je příslušenství ke stavebnicovým sekačkám na vysokou trávu (Dakr, Vari, Agzat). Velké profi štěpkovače stojí od pár desítek tisíc až do stovek tisíc Kč, a liší se výkonem, průměrem drceného dřeva které ještě zvládnou, a velikostí výsledné štěpky. Některé vyrábějí z větví jen špalíky, nikoliv štěpku (což se též dá použít, ale na jemnější obmulčování v záhonech to není praktické).

    Každý štěpkovač, pokud není poháněn větrným nebo vodním mlýnem, nebo vlastním bioplynem, znamená závislost na ropě nebo silné elektřině. Dalším faktorem, i když jednou bude fungovat volná energie, je údržba a náhradní díly.

    Jde to i bez strojů, ale trvá to déle. Do úplných začátků (prvních deset let) to není pro většinu lidí praktické, ale  z dlouhodobého hlediska to je nejlepší. Popíši pár metod:

- štěpka se dá do jisté míry vyrábět i kompostováním tenčích větví proložených trochou hnoje, na velkých hromadách. Nejde to přehazovat. Každé dva až tři roky roky máte ve spodu takové hromady, po odebrání horních větví, dřevěnou předkompostovanou drť na několik záhonků.

- dřevěné uhlí se dá doma různými metodami pálit ze špalků v plechových sudech. Jeho spotřeba též nemusí být velká, protože se v rámci let nerozkládá, narozdíl od jiných rostlinných materiálů. Soběstačnost je tedy poměrně snadná, když už má člověk kapacitu a chuť a zázemí to začít řešit.

- můžete navršit a spálit hromadu sušších větví a jiného ekologicky nezávadného dřeva a před dohořením z toho vyhrabávat uhlíky a kropit je vodou, aby úplně neshořely. Je to značně neefektivní způsob, ale získáte trochu dřevěného uhlí a hnojivý popel. Obojí je pro půdu dobré, ale možná větší užitek má zapracovat to dřevo přímo dovnitř záhonu, bez pálení. Výhoda této metody může být při zakládání nových záhonů na chudé zaplevelené půdě. Pálíte přímo na místě, kde má záhon vzniknout, a zbavíte se tím i plevele. Osobně tuto metodu nerad používám, protože obvykle nezačínám na úplně mrtvé půdě, a žár zabije i veškerý půdní život až na hloubku rýče. Zvažte sami, co je v které situaci adekvátní (je to jednorázové, a určitě je to mnohem lepší než postřik herbicidem).



Je zima, záhony jsou pod peřinou. Ale hrdinný kadeřávek nikdy nespí. Je mnoho zelenin, které můžete pěstovat a sklízet celou zimu, venku i ve skleníku. Ale o tom až někdy jindy...

   

    Pár mouder závěrem: Experimentujte na více záhonech najednou! Nebojte se vše vyzkoušet mnohokrát. Dokud nejste mistři, nepoučujte staré vesnické zahrádkáře, kteří sice většinou chemicky, ale spolehlivě každý rok něco vypěstují. Časem budete mnohem úspěšnější, v prvních letech (i těch dalších) se však všichni teprve učíme z vlastních i cizích chyb. Nenechte se odradit, pokud se vám někdo posmívá, když to zrovna nevyjde ideálně.

    Je mnoho permakulturistů, a každý si to dělá po svém, každý má jiný názor. To je vpořádku. Pestrost je nezbytná! Nedělejte pevné závěry po jediné sezóně. Každý rok je jiný, průběh počasí jednou něčemu přeje, jindy ne. Každý záhon se neustále mění. Pokud letos byl váš záhon divoký, plevelný a málo úrodný, hoďte na to všechno hnůj a mulč, a za rok to bude úplně jiné. Půda se učí znovu žít, stejně jako my. Je to postupný proces a hra.

    Většinou úspěch záleží na načasování. Stačí udělat to o týden dříve, a funguje to, stačí chvíli zaspat, a je po všem. Ale i když je někdy po všem, prostě to celé znova zamulčujte, stane se z toho úrodný humus, a jede se dál. Vaše zkušenosti přibývají, každým rokem se lepší vaše intuice i načasování. Harmonie se rozlévá v životě i v záhonech. A přichází vnitřní klid, spolu s ním i bohatá úroda... :-)


Text a foto: Jaroslav Svoboda, 2015, 2016


Velké díky za péči o záhony i o autora textu a fotografií, si zaslouží má žena Lada Svobodová :-)
 

Láskyplně se o záhonky i o zpracování jejich produktů stará ve chvílích,
kdy zrovna píšu o tom, co se na nich má dělat, a nestíhám to dělat :-).





Zelenina - Úvod do vědomého pěstování

Zelenina I. - Střídání plodin

Zelenina II. - Divoká zeleninová polykultura

Zelenina III. - Osivo

Zelenina IV. - Vnitřek záhonů

Zelenina V. - Povrch záhonů

Zelenina VI. - Léčivá domácí zelenina

 

Úvodní Ekozahrada Rostliny Kurzy Doporučuji Kontakt