|
Úvod do vědomého pěstování
zeleniny
v živé zahradě, uprostřed vesmíru
Aneb záhonová alchymie pro začínající bohy/bohyně
Není toho až tak moc, co potřebujeme ke zdravému a spokojenému životu. Potřebujeme slunce, čistý vzduch, čistou vodu, zdravou potravu, zdravé příjemné bydlení, lásku, víru v nekonečnou hojnost vesmíru, a vědomé radostné myšlení. Když to vše máme, máme zdravé tělo, dobrý pocit a báječné dny, které dávají smysl. Jsme v souladu se svou bytostí, duší, se vším co je. Vše ostatní je jen zajímavý doplněk, zpestření, motivace pro další tvoření.
Je zajímavé, že v živé ekozahradě můžeme být s výše uvedenými základními potřebám mnohem blíže v kontaktu, než třeba v kanceláři, v supermarketu, v pojišťovně, nebo v autě. Proto dává celkem smysl stát v klidu nohama na své vlastní půdě, cítit život který se v ní skrývá, pomáhat tomuto životu žít ještě víc, a s proudem prazákladní životní energie dovolit svému jídlu, aby se nám skrze naše činy urodilo, přímo před očima. Uvědomujete si tu magii? Není to jen rajče, mrkev, dýně, zelí nebo ředkvička. Je to zhmotněný život, láska, hojnost i zdraví dohromady. Rostlina která tento pokrm vydala zároveň vytvářela kyslík, poháněla planetární vodní koloběhy a zprostředkovala nám skrze sebe radost z celého spolutvoření. Není asi na světě větší zázrak, než koloběh života a smrti, který stále zdokonaluje sám sebe. Ani molekula se neztratí, vše se jen přetváří do nových těl, tvarů, barev, vůní... a dočasně i hnojivých substancí a zápachů.
Myslím si, že teprve z tohoto bodu uvědomění má smysl doopravdy začít si pěstovat vlastní zeleninu. Práce se záhonkem se mění na posvátný obřad, setí semínek na iniciaci nového tvoření a zúrodňování půdy vyjadřuje prazákladní touhu po životě. Sklizeň je radostnou oslavou hojnosti, kompostování zbytků je transformace smrti na nový, ještě silnější život. Zahradník, který vnímá svou božskou pozici uprostřed rotujícího vesmíru, ví, že všechna hmota je jen energie, kterou tvoří svou vlastní myslí. Proč by se měl rozčilovat existencí plevele, škůdců, bojovat, používat chemikálie a zbraně, když je sám tvůrcem všeho? Buďto je kolem harmonie, nebo disharmonie. Jediné co má smysl, je vytvářet více harmonie. A to jde jen láskou, nikoliv bojem.
Vypěstovali jsme jen malinkou mrkev, červivý dřevnatý kedluben, nebo nám dýně jako každý rok sežrali slimáci? Možná, budeme-li k sobě upřímní, pochopíme tuto zpětnou vazbu správně. Vrací se k nám jen to, co vysíláme, co do toho dáváme. Bylo například zakládání záhonků a setí semen krásným obřadem? Nebo rychlou akcí, ve stresu, u které jsme mysleli na problémy všedního dne? Voní naše půda čerstvým humusem, je tmavá, nadýchaná, plná života? Byli jsme u záhonků často plně přítomni, nejen tělem, ale i duchem, v souladu s tím co tvoříme? Cítili jsme co je třeba udělat jinak, aby se naplnily naše krásné představy? Sklidíme vždy jen to, co "zasejeme".
Ne,
neznamená to investovat víc práce ani víc času. Znamená to
pouze praktikovat hlouběji vnímání přítomného okamžiku,
souvislostí, a svých pocitů. Směřování mysli k žádoucímu
záměru. Vytváření si krásné vize. Díky tomu uděláme pravý
čin v pravý čas, jsme efektivní spolutvůrci s přírodou na
našich záhoncích, přichází nám okamžitě odpovědi, nové
nápady a správné informace, prostě vesmírná synchronicita
funguje. Dokonce se nemusíme stát ani meditujícími mistry, nebo
komunikovat s elementárními bytostmi. Je to jen o prioritách. O
vědomé volbě, v jakém duševním rozpoložení chceme prožívat
čas svého života, než "zemřeme" a půjdeme v koloběhu
dál. Myslíte, že v den své smrti někdo z nás oceníme chvíle,
ve kterých jsme byli duchem nepřítomní, vystresovaní, a
nevědomí? Nebo raději vnímáme sebe jako soustředěné dirigenty
svého života, své tvorby? Cítíte ten rozdíl v každé buňce?
Ano, radostné buňky otevřené hlubokému proudu života chtějí
(a mohou) žít déle a zdravě. Všichni jsme od narození dokonalí,
jen to někdy nestíháme zažívat. Vše co zažíváme si na nějaké
úrovni bytí tvoříme. Ve vztazích, na záhoncích, ve své práci,
ve svém těle...
Abych to shrnul, dovolit si být sami
sebou, tedy bohem/bohyní, je dle mého názoru ta nejkrásnější a
nejpříjemnější cesta k pěstování zeleniny :-). Všechno
ostatní se už vyladí snadno.
Zasvěcení do hlubšího vnímání a otevření se, skrze dávání.
Pokud na světě existují nějaké ekologické problémy a nedostatek, je to proto, že lidé málo vnímají, přehlížejí souvislosti, nevidí, že hojnosti je dost pro všechny, a jen si berou. A bojí se, že si někdo vezme i to, co patří jim, tak si raději pro jistotu berou ještě víc. Není nic zoufalejšího, než přijít na holé ušlapané místo se znásilněnou polomrtvou půdu, bojovat s plevelem který se jí snaží opravit, bojovat se "škůdci", což jsou jen organismy které ztratily své přirozené místo v potravním řetězci, a snažit se násilím vypěstovat zdravou potravu.
Místo dávání v této civilizační fázi lidé většinou jen odhazují to, co již nepotřebují. Je to ale jen myšlenková porucha, jež se předává z generace na generaci. Navrhuji tedy malé krásné cvičení, které tento proces přeruší, obrátí a vyrovná naše dávání a brání tak, abychom se mohli cítit sami se sebou i s planetou v harmonii.
Toto cvičení spočívá v tom, že převezmeme zodpovědnost za kousek země který vlastníme, a první tři roky se soustředíme na to, abychom půdě a okolnímu prostředí dávali jen to nejlepší. Budeme vnímat skutečné potřeby místa a snažit se je naplnit jak nejlépe umíme. Možná to bude o spoustě organického materiálu, který obnoví humus v půdě na záhoncích a kolem dřevin. Možná ptáčci potřebují budky, obojživelníci v rohu zahrady zakopanou vanu s vodními rostlinkami, ještěrky hromádku kamení a písku, nebo ježek hromadu větví a listí. Můžeme vytvářet rychlé komposty, kterými nakrmíme vyhladovělý půdní život. Zlepšovat mikroklima lze pomocí keřových mezí a větrolamů.
Místo jednostranného očekávání veliké úrody, kterou samozřejmě nevylučujeme, se soustředíme na harmonizaci prostředí. Určitě přijdeme během procesu na tisíce malých i velkých nápadů, co a jak ještě můžeme svému místu a své půdě s láskou dát. Jsme přeci bohové svého vesmíru. Mezitím můžeme naplno pěstovat plodiny, ale vnímáme je zatím jako vedlejší produkt. Nelpíme na nich, nerozčilujeme se kvůli ničemu. Potom nevadí, že nebudou hned dokonalé, nebo že nám je něco ujídá. Novorozenec také hned neumí všechno, nekřičíme na malinké dítě když se počůrá, nebo ještě neumí chodit. Hlavním produktem po celé první tři roky je obnovený život na místě, od kterého chceme, aby nás živilo. Nebojujeme. Jak chcete, aby se namnožila slunéčka, když bychom otrávili mšice, tedy jejich potravu? A kde mají slunéčka bydlet, když bychom spálili a odvezli ze zahrady uschlé stonky a stáré dřevo?
Roky plynou jako voda a budete velmi brzy překvapeni, jakou hojností, krásou a dokonalostí nás lidi příroda umí zahrnout, když se nesnažíme dosahovat svých cílů násilím, ale plně respektujeme a podporujeme její dokonalost. A budete možná překvapeni, jaký smysl vám najednou život začíná dávat. Stáváte se vědomými tvůrci svého života, své hojnosti a harmonie, na všech úrovních bytí.
Když tohle udělá dostatek lidí, úplně všechno na této planetě se změní, a mnohé zdánlivě neřešitelné problémy už nebude ani potřeba řešit.
A tím končí krátký, ale absolutně nezbytný úvod do vědomého pěstování zeleniny. V dalších pokráčováních se budeme věnovat přímo té půdě, zelenině a záhonkům.
|