Zelenina IV.

Vnitřek záhonů

Aneb jak docílit hluboké úrodné vrstvy

Mezi mnohými ekozahradníky a permakulturisty je populární "bezorebný přístup", to jest, že se půda stále každým rokem neobrací, neryje, neorá. Jsem toho absolutním zastáncem (ovšem s velkou výjimkou prvotního zakládání nových záhonů). Vypozoroval jsem, že nejlépe se v záhonu chová půda, která má možnost vybudovat si během několika let přirozený kapilární systém, což jsou chodbičky po žížalách, koříncích a různých breberkách. Jak ale docílit toho, abychom nemuseli čekat desítky let, než se třeba udusaná těžká půda sama hlubinně "vzapamatuje"?

První bezorebné roky na záhonech, které nebyly hlubinně připraveny, se rozhodně neblíží ideálu. Předchozí stav půdy často nevybízí kořínky ani breberky k nadšenému penetrování. Těžké půdy prostě jen tak udušeně leží, a nic rychlého v rámci zúrodňování se jim neděje. Nechat je jen tak, a čekat, trvá opravdu dlouho. Člověk mezitím zažívá pěstitelské neúspěchy a odrazuje to od dalších pokusů. Aby se dělo zúrodňování dostatečně rychle, z pohledu lidského života, vyžaduje to podporu z naší strany. Obvykle je to jednorázová akce, při níž se důkladně založí nový záhon. Může následovat ještě jedna sezóna, kdy záhon dostáváme do kondice kompostováním nebo osazováním zeleným hnojení.

Zde uvedu tři základní shrnující možnosti a jejich kombinace, jak založit a zúrodňovat záhon :

1.možnost - Hlubinné zrytí - jednou a už nikdy více.
Hnůj, kompost, jakákoliv organická hmota, případně vylehčující substance - to vše zaryjeme (promícháme s původní zeminou) na dvě hloubky rýče (bereme míru dolní rycí části, ne s násadou! :-)). Většinou je vhodné jít do hloubky kolem 50cm. Říká se tomu anglicky "double digging", česky rygolování (mě se ten český název nelíbí). Někteří double diggeři nic nepřidávají, jen tu půdu do velké hloubky zkypří. Někteří ani neprohodí horní vrstvu se spodní, jiní ano. Myslím si, že každé místo, každý typ půdy, i každý typ člověka, potřebuje jiný přístup. Já rád do naší převážně jílovitější půdy vždy něco hlubinně přidávám. Strukturu dělající, vylehčující substance na bázi přírodních materiálů (dřevěné uhlí, perlit, zeolit, vermikulit a písek). Horní vrstvu je ale vždy nutno vytvořit z kvalitního kompostu, případně vrátit horní tmavší "ornici", pokud tam byla. Drny ale dáváme dospod, nebo do kompostu, aby nám nezaplevelily povrch. Do této úrodné vrstvy lze ihned vysévat. Nebo, nemáme-li připravený bezplevelný kompost a nejsme-li příliš nadržení něco sít, můžeme plynule přejít s tímto hlubinně zrytým záhonem na zahnojování shora, popsané u možnosti č.2. Tím si kompost během jednoho roku ve vrchní vrstvě záhonu vytvoříme.

2.možnost - Ani jednou nerýt, hnojit jen shora.

Dodáváme půdě papání ve formě hnojů a kompostů pouze na povrch, a neustále dodáváme shora nový kompost nebo mulče (aby tam zůstala vláha a nerostl plevel). Toto skvěle funguje hlavně u písčitějších a jiných propustnějších půd, kde necítíme potřebu "double diggovat" nějaké ztuhlé kořenům nepřátelské podloží. Živiny i humus se přirozeným tlením a prací půdních organismů dostanou i do hloubek, půdní brebery vytvoří dobrou strukturu, a je to. V mezičase na takto zahnojeném a přemulčovaném záhoně můžeme pěstovat dýně a cukety, sázené/seté v květnu do hnízd. Celé to totiž připomíná kompostovou hromadu, která je ale plochá, nebo mírně vypouklá (z té ale stéká voda, rovina nahoře je lepší). Zatímco se zlepšuje půda v celém profilu, hustý mulč zahubí vytrvalé plevele, které tam dříve rostly. Záhon je za jednu nebo více sezón této péče připraven k jakémukoliv používání. Charles Dowding, známý bezorebný pěstitel zeleniny, propaguje metodu i na jílovité půdě po důkladném vymulčování plevelů pouze navrstvit 15 cm dokonalého černého kompostu. Máte li tolik kompostu, zkuste to. Více se o tom rozepisuji v následujícím článku o povrchu záhonů.

3. možnost - Hlubokokořenící zelené hnojení.
Špikování půdy kořeny fe formě výsevů rostlin, které jsou k tomu vhodné. Tato verze během sezóny většinou neobsahuje mulč, ten se dá až na zimu. Prostě na jaře začnete s odhalenou (zrytou, uhrabanou) půdou. Je zcela reálné, aby toto rytí bylo poslední. Do holé půdy vysejete hustě a plošně hlubokokořenící zelené hnojení. Velmi se k tomu hodí například konopí (technické), vojtěška, a komonice. Zvlášť, nebo společně. Každá z těchto rostlin má svá specifika, někdy se podaří je zkombinovat a roste to, jindy převládne jedna z nich. Můžete i rovnou sít jen jednu jako monokulturku. Tyto druhy koření hluboko a v půdách a podložích, které jsou celkem kvalitní, to úplně stačí. V létě nebo k podzimu, nebo kdyby převládl plevel tak co nejdřív, celý záhon přemulčujeme hnojem a slámou nebo štěpkou, velkou vrstvou. Zelené hnojení zahyne a zetlí. Nikdy už neryjeme, nic nezarýváme!

V těžší nebo uježděné půdě ale tento postup nestačí. Možná kdybyste to opakovali více let, ale záhony na zeleninu obvykle potřebujeme mít k dispozici co nejdřív. V těžkých půdách proto obvykle použiji metodu číslo 1, to jest double digging. Výsledek bývá naprosto luxusní, když to psychicky zvládnu, a místo zeleniny tam ještě na jeden rok vyseji hlubokokořenící zelené hnojení dle této 3. metody. Vše narušené se může zregenerovat, zabydlet breberami, a zelenina v tom o rok později bude šťastnější. Ale je-li málo záhonů, necháme rovnou zeleninu samotnou, ať si to zabydlí.

    4.možnost - Hlubinný kompost se dřevem, hugelkutura, zvaná "německá kopa".
    Provedeme s budoucím záhonem něco jako double digging, ale vše vyndáme. Uděláme místo něj velikou prázdnou díru, hlubokou nejméně půl metru (nejlépe bagrem, s více záhony naráz). Zeminu do díry ale hned nevracíme. Celkově se tam původní hmoty z výkopu vrátí jen menší množství, obvykle desetina až třetina. Díru postupně plníme nejrůznější organickou hmotou, čím pestřejší, tím lepší, a každou vrstvu prosypeme tenkou vrstvu původní zeminy z výkopu. Do díry lze házet dřevo, větve, malé pařezy, prokládat to hnojem, perlitem, dřevěným uhlím a zemí, listím, slámou, zase hnojem a dřevem, kuchyňskými zbytky, dřevěným uhlím, zase zemí a dřevem, perlitem a hnojem... můžeme skončit u povrchu půdy, nebo navršit velkou muldu. Tu opět musíme pokrýt humózní půdou, nebo kompostem. Tlení postupně objem záhonu zmenší, a co je nyní velká mulda, bude za pár let v úrovni země. Výhodou této přípravy záhonu je získání úrodného humusu v celém jeho objemu. Tuto metodu s úspěchem použijeme, když je půda velmi jílovitá, nebo naopak velmi písčitá, nebo kamenitá (kameny použijeme jinde, nevracíme je tam), nebo když máme nadbytky dřeva a organické hmoty, a chceme z toho mít maximální užitek. Dřevo v půdě zároveň dobře drží vláhu.
    Tato možnost je má oblíbená, protože je velmi kreativní, dobrodružná, a při použití bagru nebo silných brigádníků, kteří potřebují vybít přebytečnou energii, i relativně rychlá a snadná. V prvních přibližně dvou letech se tento záhon hodí pro rostliny první tratě, je li důkladně prohnojen hnojem (tykve, košťáloviny, brambory). Nehodí se moc pro kořenovou zeleninu (mrkev, pastinák), protože v hnoji a tlejícím materiálu kořeny červaví. Je-li tam spíše málo hnoje, ale hodně dřeva a listí, tudíž málo dusíku, záhon v prvním roce poslouží nejlépe na listovou zeleninu (salát, špenát, rukola), luštěniny (bob, hrách, fazole), a rychlé ředkvičky porostou ve všem. Po dvou až třech letech, se k hugel-záhonu chováme jako k normálnímu záhonu, a můžeme samozřejmě kdykoliv doplňovat na povrch kompost. Záhon každým rokem totiž klesá, buduje se v něm humus ze dřeva a všech těch zbytků.

    Při vytváření nových kompostů někde opodál, do nich můžeme házet přídavky zeminy, která zbyla z výkopů, čímž se postupně další zemina ve zúrodněném stavu vrátí zase zpět na záhony, v luxusní oživené kondici. Koloběh, ve kterém se nic neztratí...

Protože jsme v tomto případě začali první rok jen třemi ukázkovými záhony pro účel kurzu o zelenině,
svěřili jsme vykopání děr brigádníkovi. Při větším počtu záhonů je lepší nahradit lidskou sílu strojem.

Nejnáročnější ze všeho na výše uvedených metodách, je rytí. Double digging, tedy na hloubku dvou rýčů, nebo vykopání díry pro hugel-záhon je opravdu fyzicky náročná záležitost. Pokud není, znamená to, že jste velmi silní, nebo ryjete půdu, která to nepotřebuje. Ve svých záhonovištích (jedno soukromé a jedno pro výuku v našem centru) vytvářím v každém kolem 20 záhonů, o velikosti 1,2 šíře x 2,5 až 4m délka. Je to tedy přes 40 záhonů na zeleninu, plus další záhony a políčka na trvalky, dýně, obilí nebo větší plodiny. Desítky záhonů jsem tvořil na jiných projektech. Asi chápete, že nemám ambice to vše vykopávat sám. Dělal bych to celou příští dekádu. Velmi rád tedy pro první nastartování zahradního systému používám bagry. Na volném prostranství, v úplném počátku, může v zahradě manévrovat i velký traktorbagr, a má to za chvilku hotové. Když to dobře vyměříte a vyznačíte, dáte si kávičku, a mezitím se objeví díry.

Později, když se rozhodnete pro záhony v místě prostorově omezeném, je zde varianta pásového minibagru, který udělá spoustu práce a málo škod kolem. Poslední štací, nebo pokud chcete jen dva nebo tři záhonky, jsou vlastní nebo brigádnické síly. Nebojte se nechat si pomoci! Znám mnoho lidí, kteří se v počátku hodně udřeli, svým nadšením plýtvali celé měsíce na tyto hrubé prvotní fáze, a potom, když konečně nastal čas hrát si s výsevy a vysněnou zeleninou, byli už vyhořelí, otrávení a zbytek rodiny je v té "šílenosti" přestal podporovat. Udělejte si to co nejsnadnější, delegujte, najímejte, dohlížejte a užívejte si to.

Fotopříběh několika hlubokých záhonů

Malé pásové rypadlo, versus traktorbagr JCB 3Cx. Velký traktorbagr použijte jen pokud máte kolem ještě staveniště, a využijete ho i na jiné práce. Jinak je malý pásový bagřík mnohem lepší volba,
protože manévruje na menší ploše a nerozjezdí celé široké okolí.

Připravené díry pro nové záhony. V jílovité udusané půdě je základem pro nový záhon pořádná díra, hloubky kolem půl metru. Mnoho zelenin koření vlásečnicovitými kořeny ještě mnohem hlouběji. Zelí a fazole cca do 1 metru, řepa až do 3 metrů, když může. Když vytvoříme propustné a zároveň vláhu zadržující podloží, pěstování všeho bude snadnější a úspěšnější.

Rozhodnete-li se vyzkoušet tzv. hugelkulturu, můžete na dno záhonů dát jakékoliv nezávadné dřevo - pařezy, klády, větve. Při rozkladu zadrží hodně vláhy, kterou mohou kořeny zelenin čerpat v době sucha. Nakonec se po mnoha letech pomalým procesem promění v humus. Nepoužíváme sem dospodu piliny ani štěpku, ty by svým příliš rychlým rozkladem odebíraly půdě mnoho dusíku.

Kladný efekt zakopaného dřeva se začne projevovat až od druhého roku dále,
pokud jste tedy nepoužili dřevo, které se již částečně rozkládá.

Díru vyplníme jako sendvič mnoha různými zúrodňujícími vrstvami, z nichž každou proložíme trochou původní zeminy. Můžeme použít hnůj, listí, drny, písek, perlit, vermikulit, dřevěné uhlí, větvičky, kusy dřeva, trávu - stále střídáme a mícháme vrstvy se zeminou. Můžeme prolévat zákvasem z kopřiv, kostivalu, nebo slepičího trusu. Zakládáme takový podzemní kompost, z něhož se vytvoří hluboká úrodná půda jako zde bývala v dávných listnatých pralesech.

Hnědá, černá a bílá v harmonii. Kompost, perlit a drcené dřevěné uhlí, nejpraktičtější přírodní substance pro vylehčení půdy v záhonech. Poskytnou výborné životní podmínky mikroskopickým půdním organismům. Tyto organismy a jejich výměšky jsou ve skutečnosti tím, co živí naše rostliny.

Povrch záhonu můžeme vyvýšit rámečkem, abychom se oddělili od okolní vegetace a vymezili tím cestičky. Horní vrstvu nejméně 10cm tvoří kvalitní kompost (vlastní či koupený) nebo úrodná bezplevelná zemina.

Ze záhonu vyrobeného letos může být veliká úroda, ale musíme počítat i s trochou plevele, který musíme vytrhat. Každým rokem to bude už jen lepší. Základním pravidlem je záhony už nikdy nerýt, a nešlapat na ně.

Jako hlavní plodiny v prvním roce volíme ty, které preferují hodně dusíku (pokud jsme použili hnůj). Říká se jim zeleniny 1.tratě : nejlépe dýně, cukety, košťáloviny, celer. Z kořenové zeleniny pouze ředkvičky jako jarní předplodinu. Kořenová zelenina 2.tratě, např. mrkve a pastinák, si počkají až na druhý rok.

Uvědomte si, že záhony hluboce zúrodněné, jaké zde popisuji, dá hodně práce založit, ale jejich neomezená životnost a další snadná údržba po celá staletí vám to bohatě vynahradí. Nikdy už nemusíte rýt, nic nikam zapravovat. Veškerou následnou úrodnost už budujete jen pomocí relativně snadného přidávání kompostů a mulčů na povrch (v mnohem menších množstvích než na začátku).

No schválně si to zpočítejte, kolik času ušetříte během několika staletí, když místo rytí, okopávání a pletí budete jen sázet a sklízet a radovat se. Nejen, že se vám vůbec bude chtít těch několik staletí žít (komu by se chtělo už dvěstěpadesátý podzim útočit na záhonky s rýčem?) ale ještě si to náramně užijete! :-)

Další radostnou fází vývoje zeleninového ekozahradníka, je naučit se správně pracovat s mulči během roku, vyšachovat ze hry plevely, zvládnout slimáky, myši, a naučit se správně střídat a kombinovat plodiny. Je to taková smysluplná hra. Ačkoliv mnohaletou praxi prostě vůbec nic nenahradí, předchozí i budoucí články, které pro vás produkuji, tato témata obsahují.

Text a foto: Jaroslav Svoboda, 2015, 2016