Od 14 let jsem intenzivně četl a hledal, jak si tvořit vlastní realitu. Bylo to z čirého zoufalství.
    Byl jsem dítě, které nesnášelo chození do školy, nezapadal jsem do žádných kolektivů. Takové to "jiné" dítě, které bylo různě šikanované, citlivější, vnímavější, odmítal jsem hrát ty uřvané chlapečkovské mocenské hry, mlátit se po hlavě a kouřit za školou cigarety. Tento svět mi nedával moc smysl. Vlastně vůbec. Rodiče byli oba fajn, ale pod vlivem svých dětských vzorců. Doma probíhaly neustálé hádky a zbytečně zdlouhavý a zbytečně dramatický rozvod.

    Chodil jsem do přírody, pěstoval všechno možné na zahradě a řešil smysl života. Absolvoval jsem vyučení se nástrojařem ve Škodovce a pak automobilní průmyslovku - stejně jako můj otec i můj děda. Nic zajímavého, hlavně to nějak přežít. Kolem 18tého roku života se mi začalo dařit dostávat se do své vnitřní síly - v rámci možností toho věku a tehdejšího vědomí. Pravidelně jsem cvičil, meditoval a měnil svá přesvědčení. Ve 20 letech jsem po všech různých nesmyslných studiích byl přijat po pohovorech na několik pracovních míst najednou. Ten pocit marnosti (vize takové práce na zbytek života) byl už předem nesnesitelný.

     Nikam jsem nenastoupil, ukončil jsem partnerský vztah, sbalil jsem si batoh a odjel do světa. Začal jsem tříměsíční brigádou sklizně paprik v mošavu na poušti u Mrtvého moře v Izraeli (našel jsem inzerát v novinách), následovanou několikaměsíčním sólo cestováním po Izraeli a Egyptě. S minimem peněz a těžkým batohem.

     Následných 7 let jsem cestoval, zhmotňoval jsem si výhodné pracovní příležitosti za pochodu.
    70 % času jsem byl volný a cestoval a 30 % času jsem si na to někde docela zábavně vydělával. V USA nejprve občasná práce všeho druhu na stavbách, uklízel jsem měsíc na hotelech a v kinech, rok jsem pracoval jako umělecký kovář v Kalifornii, též jsem byl diplomovaný barman v italské restauraci v Chicagu, recepční v hostelu na Waikiki beach na Hawaji, člen posádky při převozu závodní plachetnice přes Tichý oceán... peníze přicházely, jak jsem je potřeboval, několikrá jsem je prostě i našel. A pracovní povolení jsem nikdy nikde neměl a stejně to vesmír hezky zařídil :-).

     Občas mi něco na účet poslali rodiče, abych třeba měl na nějakou další letenku, ale snažil jsem se tvořit si cestu sám. Cestoval jsem úsporně, spal venku, jedl levně a cítil se jak král. Přespal jsem na prastarých hradbách Jeruzaléma i Malty, na dně Grand Canyonu, na hřbitově v San Franciscu, na mnoha plážích, na různých staveništích, v jeskyních i na stovkách nádherných přírodních míst - v různých pohořích, kaňonech, lesech, pralesech.

     Na motorce jsem třičtvrtě roku cestoval po přírodě v USA. Každý den jsem spal venku, vedle motorky, nebo pod šírákem na vícedenních tůrách přírodními rezervacemi. Ani jednou jsem se nikde neubytoval. Měl jsem peníze jen na benzín a levné jídlo. Ale byl jsem totálně free...! Víc jsem nepotřeboval.

     Studoval jsem pak půl roku angličtinu na Novém Zélandu. Stal jsem se potápěčem na Fidži, procházel pralesy v Asii. Splněné sny i s mnoha bonusy. Studoval jsem u toho permakulturu a pátral po ní v mnoha zemích.  

Bylo nebylo, před čtvrt stoletím, kdy se ještě fotilo na film a hudba poslouchala z magnetofonových kazet...

Přidám postupně další fotky a příběhy, mrkněte sem ještě někdy později.    

Při tom všem jsem zažíval zázraky a synchronicity,
     protože jsem si to do svého podvědomí důkladně naprogramoval. Potkával jsem skvělé lidi. Kdekoliv jsem byl, vždy jsem se cítil v bezpečí. Věděl jsem, že nade mnou bdí má moudrá vševědoucí vyšší část.

     Kdykoliv mi docházely síly, peníze, jídlo či voda, trénoval jsem schopnost svého vědomí zůstat ve "vysokých vibracích" a očekávat jen to nejlepší. A vždy se to jako zázrakem stalo. Zpětně to jsou ty mé nejkrásnější zážitky, ty co přišly jako vesmírný dárek. Potkal jsem lidi, co mě pozvali na jídlo, dali mi nějakou věc, peníze nebo půjčili na pár dní své auto.

     Domů jsem se během cestování vracel na kratší úseky, něco vysázel na zahradě a odjel. Po finálním trvalém návratu domů jsem byl vnitřně hodně jiný člověk. Neslevil jsem ze svých vizí. Na přechodnou dobu jsem se stal učitelem angličtiny pro báječné majitele soukromé školy, kteří mi dali i dvě první zakázky na tvorbu ekozahrady na jejich pozemcích. Krásná synchronicita, to bych nevymyslel.

     Intenzivně jsem se věnoval zahradám, přírodu jsem vnímal extrémně silně.
     Založil jsem první web Ekozahrady.com už v roce 2002. Lidé četli mé články a chtěli po mě návrh zahrad. Začal jsem se tím živit po několik příštích let. Desítky projektů navržených a realizovaných. Neměl jsem na to žádnou školu, žádný certifikát ani diplom. Nemělo by to smysl, dělal jsem to jinak a po svém, na to školy nebyly. Prostě jsem následoval jen volání své duše a svůj přirozený talent přírodu vnímat a skládat pro zahradní účely.

     Od roku 2005 jsem začal nakupovat hektary půdy pro své vysněné ekozahradní výsadby a rodový statek. Používal jsem meditace a vizualizace nejen k tomu, aby mne přitáhlo vhodné místo pro život. Podařilo se mi koupit půdu i od lidí, kteří nejprve ani nechtěli komunikovat, některé pozemky měly 12 rozhádaných majitelů, vše to nakonec nádherně klaplo. A peníze na to vše také v pravý čas byly...

     Práce s jednotlivými zákazníky při návrzích a realizacích zahrad mi připadala časově hodně náročná a ve výsledku málo efektivní. Vyžadovalo to pořád někde jezdit, zařizovat, shánět rostliny a materiály a neustále dokola konzultovat. Někoho to baví, má cesta to dlouhodobě nebyla. Dál už to nešlo, úplně se to ve mně zaseklo, přestával jsem tedy zakázky přijímat a otevřel se nějaké další etapě. Chtěl jsem to raději naučit co nejvíce lidí, ať si tu zahradu udělají sami a o to více jí vnímají. Od roku 2005 začaly úspěšné kurzy o designu jedlého lesa, ekozahrad a rodových statků. V roce 2009 vyšla první kniha. Ekozahradní kurzy pokračovaly do roku 2014.

     Zároveň jsem viděl, že pěkný design zahrady je celkem k ničemu, když jeho majitelé jsou nešťastní.
     Nemají rádi svou práci, jsou nespokojení ve svých vztazích a zahradu si vlastně v takové realitě nejsou schopní užívat. Připadalo mi to povrchní, dělat krásné věci navenek a neřešit "bordel" uvnitř.

     Sám jsem začal intenzivně řešit vztahy, protože jsem toužil mít to dokonalé a láskyplné - a přitom se odevšaď vynořovaly nějaké vzorce. Při cestování jsem zažíval vztahy kratší, většinou při pracovních pauzách - dalo se pak vždycky poodjet 🙂 a bylo to vyřešené. Ale problém nastal doma, když jsem to bral vážně a do každého vztahu jsem šel "navždy". Jenže se ukázalo, že vztahy slouží k vnitřnímu růstu a cokoliv uvnitř není doléčené, tak to vždy vyleze. A samozřejmě, vždy vesmír nadělil partnerku, která měla podobné vzorce, jako měla moje matka, to jest byla nevnímaná svým despotickým necitlivým otcem... a já (jako v dětství s matkou) hraji pokaždé roli toho zachránce smutné princezny. Co s tím? Začal jsem s meditacemi jít do větší hloubky, čistit svá přesvědčení a vztahové programy, o kterých jsem dříve blaženě neměl ani tušení, že je mám.

     Přestalo mi pak dávat smysl dělat zahradní kurzy, když téměř každý, koho jsem potkal, byl také obětí svých dětských vzorců. A já je najednou všechny viděl! Díky pravidelným meditacím jsem získal schopnosti vidět u lidí všechny jejich vzorce jak na dlani. Dar, trochu náročný, který bylo škoda nevyužít. Začal jsem pomáhat svému ekozahradnímu publiku ke šťastnějšímu životu, aby se jim ty zahrady a rodové statky tvořily lehčeji a radostněji.

     Plus jsem se naučil i pracovat s traumaty a těžkými emocemi,
     za což vděčím svým náročnějším partnerským vztahům. Na cestě seberozvoje a sebeléčení jsme s bývalými partnerkami jako účastníci prošli mnoha kurzy, terapiemi, metodami vnitřní práce, rodinnými konstelacemi... Kompletně mne to uvnitř změnilo. Zvládl jsem se nehroutit z přívalů ženských emocí, i v těžkých chvílích mít srdce otevřené, dávat prostor projít všemu, co se potřebuje vyplavit a vyléčit. A jít si do své mužské síly, nebát se, jít i do náročnějších výzev.

     Vztahy, hojnost, zdraví, životní poslání... každý to více či méně řeší. Začal jsem dělat kurzy meditační, na iniciaci hojnosti a radosti, které mezi vedenými vizuallizačními meditacemi byly i hlubokou terapií pro všechny zúčastněné. Někdy to bylo hodně náročné, lidé se mohli kompletně uvolnit, rozložit, zjistit svá hluboká traumata a záseky a zase do konce kurzu složit ve své nové krásnější a radostnější verzi.

     Život člověka je hlavně o partnerském vztahu. Jsme tak založení.
     Od toho se odvíjí vše ostatní. Proto vztahům dávám velkou váhu a nedoporučuji dělat dlouhodobé kompromisy. Už vůbec ne kvůli dětem, jinak nasávají tu zatuchlou nefunkčnost jako vzorec.

     Sám jsem se postupně krásně vynořoval na světlo vědomí i ve vztahové oblasti, každý další vztah mi (a samozřejmě i partnerce - je to vždy dokonalé zrcadlení) ukázal, kde jsou naše nedořešená místa. A když se na tom pracuje, tak vztah buďto vydrží a oba se přehoupnou, kam chtějí - nebo se rozpadne, protože vzorce, které ho spojily, už odcházejí a každý potřebuje dál růst jiným způsobem. Což je častější verze. Stagnace a lepení vyšumělého vztahu je marnění životního času, obvykle zase na základě nějakého závislostního dětského vzorce. Mělo by to být v naší společnosti méně fatální.

     Vztahy mají trvat jen pokud se v nich průběžně vědomě roste nebo jsou dva spolu opravdu rádi. A pokud ne, tak konec. Nemělo by to být na výkon, na doživotí, nefandím (po vlastních zkušenostech) svatbám a slibům, protože vím, že je to vždy o vzorcích. Aspoň v naší společnosti, kdy skoro každý vyrostl v nefunkční rozhádané rodině. Nemáme v podvědomí otisk šťastných vztahů, takže když to necháme na autopilota, skončí to blbě. Je to cesta duše k vyléčení a vztahy jsou součástí té cesty. Ať si každý říká co chce, sám to uvidí na svém talíři. Teprve když jsou partneři každý sám se svým nitrem ve vnitřním míru a lásce a naprosté otevřenosti, tak je vztah příjemný a trvalý. Do té doby je to jen výcvik na dobu neurčitou... Kdyby se na to tak pohlíželo, vyvíjeli bychom se jako lidstvo mnohem efektivněji.

     Od roku 2014 jsem tedy následných 7 let vedl především kurzy seberozvojové, meditační.
    Má prvotní vize byla lehká, světelná a zábavná. Jenže v praxi se lidem díky speciálnímu prostředí na kurzu dařilo jít až do jádra svých hlubokých zranění z dětství. Otevírala se hluboká traumata, vzorce, dávno potlačené emoce. Někdo brečel, někdo křičel, někdo se smál, někdo se tvářil, že tam není. Podporoval jsem, aby každý mohl zajít tak hluboko do sebe, jak potřeboval. Postupně jsem se nechtěně stal profíkem na léčbu všemožných vzorců a traumat. Díky napojení na své "Božské Já", vyšší světelnou část své bytosti, každý získáváme nějaké superschopnosti. Tou mou otevřenou schopností bylo (a je) vidět v každém, na koho se zaměřím, všechny ty vzorce a tmavá místa. Dokáži se tam dostat, nechat vyplavit to potlačené. Pak vést dotyčného až do napojení na jeho / její vyšší část bytosti a prosvětlit to. Je to intenzivní, je to účinné. Dokáži to i s celou skupinou najednou. Nutno prokládat tancem, cvičením, dýcháním, meditacemi. Proběhlo mnoho takových kurzů, stovky lidí měly možnost to zažít.

     Problém je v tom, že už nejsem ochoten nadále do těchto hloubek vzorců a emocí s lidmi chodit. Je to hodně vyčerpávající a dělat tuto práci znamená potkávat stále dokola různé variace těch samých nepříjemností, které si s sebou skoro každý nosí. Já se snažím ve svém životě o jemnost, vnímání, naladění se na přírodu, žití maximální možné radosti, hojnosti. A mám přání tímto inspirovat druhé. Nejde to dohromady s tím, že se každé tři týdny vymáchám se skupinou lidí v kolektivním bahně. Ačkoliv to celé proléváme světlem, světelně to vždy končí, a všem to hodně pomůže, já to už nedávám, fyzicky mne to vyčerpávalo. Hodně mi to dalo, vyrostl jsem na tom také, promlelo to i mé nitro skrz naskrz a jsem za to velmi vděčen. A jako vždy, přišla další etapa. Předávám po 7 letech štafetu této intenzivní práce všem dalším terapeutům a lektorům, kteří na to zrovna mají sílu a chuť.

     Myslím si, že i tato hlubší terapeutická práce je potřebná a čistě s úsměvem a meditací se člověk k vyčištění hlubokých vzorců nedostane. Pokud sami sebe nevidíme, neotevřeme dobrovolně svá dětská emoční zranění a "černé díry", pak můžeme meditovat celý život, ale léčivé světlo duše tam nemá přístup. Je potřeba zároveň si dovolit to vyplakat, vykřičet, nějakým vnitřním procesem se chopit své síly a vnitřně dospět. Někdy ten hlubší ponor člověku dodá sám život. Kdo to dobrovolně v sobě neřeší, se potká s nějakou nemocí, úrazem, životním dramatem a chtě nechtě se se svými vnitřními temnotami potká - aby měl šanci je prosvětlit a doléčit. Jakmile je vidíme, přestaneme cokoliv předstírat, hrát hry, živit své ego, tak je možno to vše obejmout a prosvětlit láskou své duše, svého Božského Já. Samotná terapie bez toho vyššího světelného láskyplného procesu nestačí. Není to pak dotažené a vzorce tam pořád budou, jen otevřené dokořán. To znamená, že bez světelné meditace a napojení se nahoru žádná terapie, dle mého názoru, není kompletní a nedodá finální vyřešení.

     Pro časté žádosti o seberozvojové kurzy možná nyní občas uspořádám jednodenní kurz "Hojnost a radost se tvoří zevnitř ven", kdy během jednoho dne probereme vše potřebné a naučíme se důkladně napojovat na vyšší část své bytosti. To je absolutní základ, se kterým už máte moc nad svou realitou.

     Není tam prostor pro jednotlivé procesy a probírání se vzorcovým bahýnkem. Do toho už v rámci jiných záměrů pro svůj život a svou misi nejdu. Na kurzu vytvoříme záměr, ať si každý do života přitáhne ty nejideálnější synchronicity, kurzy, terapie nebo životní okolnosti, které povedou k nejlepšímu možnému doléčení dětských traumat, v co nejkratší době. Vše přímo na míru dotyčnému člověku. Následně můžete žasnout nad dokonalostí vesmíru, protože vše je možné a existuje nespočet řešení. Na kurzu tento proces nastartujeme, dostanete nástroje, návody a svou moc nad svým životem. Je potom na vás, abyste po své nejvyšší a nejsvětelnější cestě kráčeli, i když bude zahrnovat potřebu vidět a poléčit i méně příjemné aspekty vás samotných.

     Závěrem povídání o mém příběhu - jaký si dál představuji a tvořím život?
     Největší prioritou je pro mne má mužská mise (co mohu dávat světu) a má žena / rodina.
Abych mohl dobře dál plnit svou misi a šířit ekozahrady, permakulturu a vědomé žití, potřebuji dát na první místo svou pohodu, dopřávat si krásné naladění, dělat, co mne baví, dobře spát, dobře jíst, cvičit, meditovat...

     Už zjišťuji, že nepotřebuji ty divoké a krapet vyčerpávající fáze, které měly své platné místo minulých 30 let mého života. Bude mi 50 pozemských let, to znamená, že prvotní poznávací fáze a puberta je skoro za mnou. Chtěl bych dalších nejméně příštích 100 let být ve své síle, možná ve větší síle než doposud, přijímat i předávat další inspiraci a tvořit. A užívat si svou rodinu, hektary s vysazenými stromy, vidět své obří sekvojadendrony vyčnívat nad okolní krajinu a sledovat probouzení lidstva.

     Každý z nás si potřebuje dopřát svůj prostor žít a meditovat, aby měl co dávat světu a svým blízkým.
     Proto to tady célé píši - můžeme si vytvořit realitu, jakou chceme. To je naprostý fakt a dalo by se říci i naše jediná důležitá cesta, pro kterou jsme se narodili.

     Stagnace, popírání sebe a kompromisy jsou pomalá smrt. Chcete-li plnou radost ze života, nespokojte se s ničím míň, než po čem toužíte. Ta cesta k těm snům (jakýmkoliv), to je ta radost, ten životní proud. Ať se vám daří žít s láskou a radostí! A hlavně - nedělejte v těch nejdůležitějších životních rozhodnutích kompromisy!

S láskou a světlem pro vaše kroky, 

Jaroslav Svoboda