Čáp potřetí: Rodili jsme tam, kde jsme počali – doma

Po povídání o početí a těhotenství se dostáváme s Katarínou do velkého finále, k porodu.

S povídáním o domácím porodu jsi váhala. Proč?

Tak setkala jsem se s různými reakcemi na téma porod doma. A když se svěřím širšímu okolí, je jasné, že to vyvolá řadu reakcí a že ne všechny budou chápavé. Potřebovala jsem trochu času, abych se vnitřně obrnila a připomněla si, že to sdílím hlavně pro ženy, které zvažují rodit v intimitě domácího prostředí a můj příběh je v tom třeba podpoří.

Jaké byly nejčastější reakce?

Řeknu ti dvě krajní: „Rodit doma je nezodpovědné.“ Vnímám to přesně naopak. Rodit doma je největší zodpovědnost, jakou jsem na sebe kdy vzala.

A ta druhá?

„Jsi hrdinka, žes rodila doma.“ I to vidím jinak. Rodit doma se mi zdá jako ta nejpřirozenější věc na světě. Nejsem hrdinka. Ani žádná drsňačka. Spíš naopak, jsem hodně citlivá. V nemocničním prostředí na mě padá úzkost. Mám zažité, že do nemocnice se jezdí, když je něco špatně. A tak jsem si řekla, že jestli se budu během těhotenství cítit zdravá a i s miminkem se bude zdát všechno v pořádku, dopřeju si rodit doma, kde to miluju a kde se snadno uvolním.

Je mi jasné, že někdo to má naopak. Pro ženu, která se uvolní víc v nemocnici, kde jsou nablízku lékaři a přístroje, je samozřejmě lepší rodit tam. Můj příběh stejně podpoří hlavně ženy, které jsou vnitřně už plus mínus rozhodnuté rodit doma.

Jestli je někdo hrdinka, je to moje máma. Porodila dvojčata přirozeně. Byla jenom dvakrát na ultrazvuku během těhotenství. Nevěděla toho moc. Musela se spolehnout na sebe a svoje tělo, na víru v život i v nás dva prcky, že to zvládneme. Pro mě je hrdinka. Je pravda, že císařský řez nebyl ještě před nedávnem tak prosazovaný a já s dvojčátkem jsme díky tomu přišly na svět přirozeně i přesto, že mamky těhotenství bylo označeno za rizikové.

Jaká vyšetření jsi absolvovala ty?

Ze všech vaginálních vyšetření, ultrazvuků, screeningů, cukrovky a streptokoka jsem si vybrala čtyři malé ultrazvuky v ordinaci gynekoložky, to mi pro můj klid stačilo. Jsem ráda za svou gynekoložku i její sestřičku, která mi sdělila, že žádné z nabízených vyšetření není povinné.

Rafinovaný cukr už roky nejím, takže šokovat mě i miminko extrémně sladkým nápojem, který je potřeba při vyšetření cukrovky vypít, nedávalo smysl. A screeningy pro mě taky ne. I kdyby mi lékaři na základě screeningu řekli, že je vysoké riziko postižení plodu, stejně bych si ho nechala a po zbytek těhotenství doufala, že se spletli. A kdyby mi řekli, že riziko postižení je nízké, tak stejně nenesou odpovědnost za to, když by se pak ukázal opak.

Dítě jsem si hodně přála a i přes náročné předchozí zkušenosti jsem chtěla nechat přírodu, ať dělá, co umí. Nepotřebovala jsem všechno vědět a mít všechno pod kontrolou. Jistota je stejně jenom iluze. Chtěla jsem v těhotenství hlavně pohodu a klid pro sebe i pro miminko a ne jezdit každých pár týdnů na gynekologii nebo do nemocnice. Mám to daleko, musela bych si asi postavit stan mezi ordinací gynekoložky a nemocnicí, kdybych chtěla absolvovat všechny vyšetření, co jsou dneska v nabídce.

Od začátku jsi věděla, že chceš rodit doma. Jak ses připravovala?

Kontaktovala jsem zkušenou porodní asistentku, se kterou jsme si sedly. Natálie Sedlická se jmenuje. Kromě individuální přípravy pořádala kousek od nás víkendový seminář předporodní přípravy. Tak jsem se ho zúčastnila. Zdá se mi super, že si ženy před porodem takhle důkladně připraví. Věřím, že jsou průběhy porodů pak hladší. Vyprávěla nám příběhy ze svojí praxe a některé byly teda fakt originální. Chtěla nám tím ukázat, že je potřeba nelpět na svém vysněném scénáři a místo toho se odevzdat vyšší moci, která je u porodu vždycky silně přítomná. Učily jsme se důvěřovat spontánnosti svého těla a pouštět potřebu řídit průběh porodu z hlavy. Seminář vedla Natálie společně s dulou Bětkou a laktační poradkyní Julií. Takže kromě informací o průběhu porodu jsem si odnesla i tipy ke kojení a šátkování miminka. Kdyby někoho zajímaly akce téhle povedené trojice žen, dají se najít na facebooku pod názvem All Mamas Retreats.

V těhotenství jsem nasbírala docela hodně porodních příběhů. Vyptávala jsem se sester, mamky i sousedek. A další jsem vyslechla od žen během Jardovo permakulturního kurzu. Vždycky jsem nejvíc bystřila u prvního porodu, protože jsem byla prvorodička.

V čem ti všechny ty nasbírané příběhy pomohly?

Pomohly mi plně si uvědomit, jak je každá žena jedinečná a jak je i každé dítě jedinečné. A že můj porod, ať proběhne doma nebo jinde, bude taky jedinečný. Ty příběhy mi pomohly rozšířit si obzor možností, které se můžou odehrát. Je snadné poslouchat pěkné scénáře. Ale bylo pro mě důležité slyšet i matku dítěte, jak pokorně a s vděčností mluví o tom, že se museli rychle rozhodnout a jet do nemocnice, kde proběhl akutní zákrok. Došlo mi, že tady jde především o dítě, a tak jsem si čistila motiv toho, proč chci rodit doma. Jestli na tom náhodou nelpím. Ptala jsem se sama sebe, komu to potřebuju dokázat. Jestli ženám v mojí rodině, doktorům, svému muži, sama sobě? A když jsem pocítila, že nepotřebuju dokazovat nikomu nic, šla jsem si sbalit tašku pro případ, že by bylo potřeba jet do nemocnice. Tašku jsem strčila do rohu za dveře, abych na ní každý den nekoukala. A s Jardou jsme se domluvili, že kdyby nastal akutní scénář, on řeší logistiku a dostane nás do nejbližší nemocnice a můj úkol by byl zachovat si co nejvíc klidu.

A tak jsem se otevřela co nejvíc scénářům porodu s přáním, ať proběhne to nejlepší pro všechny zúčastněné. Uvědomila jsem si, že si sice můžu snít o porodu doma, ale pravdou je, že tak úplně nedohlídnu, co je ta nejlepší verze pro mě a pro miminko. A když budu trvat na jedné jediné variantě, můžu tím paradoxně způsobit tlak, který zabrání volnému toku energie.

Aby bylo jasno, přála jsem si rodit doma, to jo. Jenom jsem si u toho zároveň uvědomovala, že stát se může cokoliv a i moje rozpoložení nebo zdraví se může s blížícím se porodem třeba změnit. Takže jsem na tom netrvala za každou cenu.

Mně si říkala ještě o vizualizaci scénářů, kterou sis dělala.

Fakt to mám říct?

A proč ne, vždyť ti to zafungovalo.

No dobře. Představila jsem si dva krajní scénáře. Ten úplně nejhorší i ten nejlepší. A prostor mezi nimi, který představoval všechny ostatní možnosti. Řekla jsem si aha, tak tohle se fakt může stát, v nejhorším případě přijde moje dítě o život. To jsem i obrečela tuhle představu. A v tom nejlepším scénáři porodím orgasmicky zdravé šťastné dítko. To bylo samozřejmě snazší připustit.

Tak a teď prozraď, jak to nakonec probíhalo.

Jee, ty jsi zvědavá. Ještě jsem chtěla zmínit dvě knihy, kterými jsem v těhotenství a před porodem listovala. Zdály se mi super užitečné.

Uvedeme jejich názvy na konci. Teď už pojďme k tvému porodu.

V jedné z těch knížek právě píšou, že existuje jedno základní pravidlo o porodu.

Jaké to je?

Že porod proběhne jinak, jinak a jinak než očekáváš.

Aha. Takže i ten tvůj proběhl nakonec jinak?

Jo. Proběhl trochu jinak, než jsem čekala. A jsem vděčná, že to jinak znamenalo jinou porodní asistentku a ne jiné místo nebo jiný než hladký průběh.

Rodili jsme doma a u porodu asistovala nakonec jiná žena, než která mě na něj připravovala. Byla na doporučení Natálie a i její jméno řeknu, protože byla naprosto skvělá. Kristina Zemánková se jmenuje.

Porod byl dlouhý, hlavně ta první fáze, kdy se otevírají porodní cesty. Vyzkoušela jsem během ní snad všechny polohy na všech místech a všechno možné s dechem, abych si ulevila od bolesti při stazích. Dvakrát jsem se prodýchala k euforii, to byla fajn ochutnávka top scénáře, ale netrvalo to dlouho. Jak utíkaly hodiny, začalo převládat vyčerpání, až jsem si v jednom bodě říkala, jestli to vůbec zvládnu. Jarda se mi snažil pomoct, jak nejlíp uměl. Chvílema jsem byla i nepříjemná. Pak mi v jednom momentě došlo, že tohle je fakt na mně, to já musím umožnit životu, aby mi prolezl mezi nohama a vyšel z toho v celku.

Když přijela Kristina, koukla na mě a na bříško, změřila tep můj i tep miminka a řekla, že si obě vedeme skvěle. Její klid a povzbuzení byly přesně to, co jsem potřebovala. K úplnému otevření chyběl už jenom kousek. Doporučila mi polohu a když mě už neudržely nohy, měla v zásobě další polohu. Nakonec jsem porodila v posteli v leže na boku. Fáze, kdy jde miminko porodními cestami ven, jsem se obávala nejvíc a vlastně jsem si jí užila nejvíc, protože to už jsem Riannku cítila. Zatlačit stačilo až úplně na konci, kdy ani nic jiného nezbývalo, to jsem si i pořádně zařvala.

Kristina porod vyhodnotila jako hladký jemný. Já bych z pohledu svých prožitků použila teda silnější slova, ale líbí se mi její popis. No a chvíle, kdy jsem Riannku uviděla, přiložila si jí k prsu a ona se napila… zaplavilo mě nepopsatelné dojetí, to je jasný. Jarda ležel vedle nás a Kristina se tiše vzdálila do vedlejší místnosti. Nechala nás užít si posvátnou atmosféru nově vzniklé rodinky. Nevím, jak dlouho, protože čas jsem fakt nevnímala. Až pak v jednu chvíli přišla a řekla mi, ať poděkuju placentě za to, jak dobře živila miminko, a rozloučím se s ní. Maličkou si vzal do náruče Jarda a já jsem dokončila porod, placenta vyšla hladce bezbolestně.

Hezky se poslouchá, že se maličká narodila v teple domova.

Byl únor. V kamnech plál oheň a když jsem začala rodit, začalo sněžit. A než vykoukla Riannka na svět, krajina za oknem byla celá bílá.

To je jako v pohádce. A přece se tě ještě zeptám na vyčerpání a bolest u porodu. Protože toho se třeba některé ženy hodně obávají.

Jasně. Co k tomu říct. Hm… Nerodila jsem bez bolesti, bolelo to a bylo to dlouhý. Na druhou stranu, zvolit císařský řez jenom proto, že se chci vyhnout bolesti a náročnosti, se mi zdá nesmírná škoda. Mám pocit, že tahle živočišná výzva k porodu prostě patří. Navíc, jakmile se porod spustí, tak tě to vtáhne a to prostě dáš. Protože musíš. A myslet si, že nemusíš, protože v našem zhýčkaném světě se můžeš bolesti vyhnout… No dobře, tak se jí vyhneš. A hádej co. Ono se ti to dost možná vrátí jinudy. Riskuješ totiž problémy způsobené velkou jizvou po císaři, o kterých se moc nemluví. Riskuješ, že toho budeš po císaři litovat, že budeš o sobě pochybovat, o tom se taky moc nemluví. Ale zeptej se nějaké ženy, co rodila císařem, jak dlouho se z toho vzpamatovávala fyzicky i psychicky… Něco jiného jsou akutní případy, to je jasný. Ale pokud je jenom strach z bolesti, zdá se mi lepší s ním pracovat, než se bolesti vyhýbat. Dneska je spousta skvělých terapeutů a účinných technik, které dokážou uvolnit i velké strachy. Některé porodní asistentky jsou zároveň terapeutkami a během těhotenství je dost času pohnout s různými palčivými tématy. Možnosti prostě jsou.

A pak je tu další věc. Dítě narozené císařem nemá tak silnou imunitu, takže bude častěji nemocné, to už se dneska ví. Je to tím, že impulsem pro nastartování imunity je to, co se uděje při průchodu pochvou. Některé kliniky dneska dokonce po císaři potřou miminko sekretem z matčiny pochvy, aby tím daly impuls pro nastartování imunitního systému. A to je jenom jeden aspekt, který už vědci potvrdili. Během přirozeného porodu se toho ale odehrává daleko víc, než jsou vědci kdy schopní zachytit a dát do souvislostí. Co když si miminko při porodu sbírá nejenom mikrobiom důležitý pro imunitu, ale třeba i životní sílu a průbojnost? Ono je totiž při porodu miminko taky aktivní. Riannky porod byl dlouhý a já na ní už teď vidím, že je vytrvalá a silná. Třeba přesně takový porod potřebovala. A já jsem během porodu potřebovala hlavně povzbudit, ne ulevit medikamenty a ne urychlovat porod zásahy.

Ono je dobré promluvit si s vícero maminkami. Jedna maminka vyprávěla, že kývla na epidural. Ten jí během porodu sice ulevil od bolesti, ale zároveň jí i psychicky tak trochu odpojil od probíhajícího procesu porodu. Takže jí to pak mrzelo. Zdá se mi důležité dobře předem zvážit všechny možnosti. Kdybych chtěla rodit v porodnici, určitě bych si sepsala porodní plán. Kamarádka si tam napsala třeba to, že si nepřeje, aby jí byl v průběhu porodu nabízený epidural a že si přeje po porodu miminko hned přiložit k tělu. Na internetu se dají najít vzory porodních plánů pro inspiraci.

Jsem přesvědčená, že průběh porodu dává start do života nejenom miminku, ale i matce do mateřství. Naše kultura je hodně zaměřená na rychlost a na výsledek, a tak často podceňujeme důležitost průběhu, důležitost samotné cesty, nejenom výsledku. Miminko začíná psát svůj životní příběh už v bříšku a co když si během svojí cesty na svět sahá na kvality, které chce během života rozvíjet? A co když matka během porodu ne ztrácí, ale naopak nabírá sílu a lásku potřebnou pro péči o svoje dítě? O porodu toho pořád spoustu nevíme. A dost možná ani vědět nemáme. Podle mě jsou věci mezi nebem a zemí, před kterými je lepší se pokorně sklonit spíš než chtít je mít plně pod kontrolou. A porod patří mezi ně.

Kataríno, můžeš shrnout, jaký hlavní přínos vidíš v tom, že jsi rodila doma?

Doma jsme Riannku počali. Doma jsme jí přivedli na svět. A doma jí vychováváme. Tahle kombinace mi dává příjemný pocit stability. Věřím, že poskytne do života stabilní základ i Riannce. A vlastně se tím hezky naplňuje Jardovo vize. To on začal před 15 lety tvořit dokonalé zázemí, ve kterém je radost se milovat, porodit i vychovávat dítě.

To zní jako reklama na rodový statek.

Tak když má muž vedle sebe šťastnou ženu a radostné čiperné dítko, tak to znamená, že ten muž dělá něco správně. A já to vyzdvihuju i proto, aby si páry, co plánují rodinu, třeba pohrály s představou vlastního hektaru půdy, kde zasadí strom, postaví dům a přivedou na svět potomka. Je to takhle prosté. A přitom to má velkou sílu.

Když jsme u velké síly přírody, napadlo mě, co čáp? Přiletěl i do třetice?

Ty se směješ, ale on se fakt objevil. Když jsme jeli s Riannkou k pediatričce. Přijížděli jsme k obci a on stál na pouliční lampě. Vysoká lampa a na ní ty dlouhatánské nohy. Okamžitě jsme zastavili a šli ho pozdravit. Je to její ochránce, to je jasný. Posel dobrých zpráv. Potvrdil její početí, pak jméno a teď i její zdraví.

A to je krásný start do života i pěkná tečka na závěr naší třídílné série hovorů. Kataríno, díky za tvou otevřenost. Přeju tobě, Jardovi i Riannce, ať pokračujete v duchu, v jakém jste rodinu založili. Ať se vám spolu hezky žije.

Děkujeme. Díky moc.

Tady jsou názvy dvou knih zmíněných v rozhovoru:
– Zdravé těhotenství, přirozený porod, Ingeborg Stadelmann
– Makrobiotické těhotenství a péče o novorozeně, Michio a Aveline Kushi

A tady ještě tip na poslech pěkné písničky pro naladění se před porodem nebo i v jeho průběhu:
– Pôrod, Kristína Dubajová:
https://www.youtube.com/watch?v=AlLuwRPgIZo