Přiznat si, že si tvořím realitu, kterou vlastně tvořit nechci. A nevím jak to změnit, mám strach, něco mne brzdí, vytvářím chaos, neříkám lidem pravdu, hraju se sebou i s okolím nějakou hru, zažívám marnost, frustraci, hněv... cokoliv z toho. Přiznat si, že toužím po změně a tu touhu si opravdu dovolit, i za cenu rozpadu mé současné reality. To je nutný první krok. Pokud tento krok nechci udělat, nic na tomto světě mi nepomůže. Staré koleje nejdříve musíme chtít opustit, jinak za nás výhybku přehodí až nemoc nebo smrt. NA KURZ SE HLAŠTE JEN POKUD CÍTÍTE, ŽE BYSTE RÁDI DOBROVOLNĚ ZMĚNILI V JEDNÉ ČI VÍCE OBLASTECH SVŮJ AKTUÁLNÍ SMĚR.

Jestli lpím na své práci, která mne nebaví, pokud lpím na vztahu, který mne nenaplňuje, jestli řeším, co si řeknou ostatní, když se stanu někým jiným... pak brzdím změnu. Mám vytvořené své ego (ochrannou bublinu v mysli), jež mi říká, kdo jsem - a mám tendenci na této fikci lpět. Je to má "jistota". Změnit svůj život k lepšímu znamená nelpět vůbec na ničem. Nebát se ztráty. Stát se klidně někým novým, více v pravdě sám se sebou. Když do života vpustím víc světla své duše, dějí se zázraky. Těm kolem, kdo stagnují a preferují "smrádek ale teplíčko", se to zaručeně nebude líbit. A mně to musí být jedno. Tady platí základní pravidlo "Nemohu přijít o nic, aniž by přišlo něco ještě lepšího". Přijdu o polomrtvé vztahy a o stereotypní vizi sebe sama. Díky tomu se udělá místo na nová přátelství, svěží vítr do plachet, inspiraci, tvůrčí, vzrušující a smysluplné osobní i pracovní vztahy, které obohatí svou špetkou celé lidstvo. O jednoho zombie méně, o jednoho vědomého živého člověka s otevřeným srdcem více. A to se počítá!

Hlavně sami před sebou. Málokdo je dnes ve své síle. Žijeme ve společnosti, která cíleně vyrábí oslabené poslušné a bojácné otroky. Školy jsou tu hlavně od toho. Je to formátovací zařízení. Snažit se uspokojit každého učitele, rodiče, autoritu, poslušně plnit příkazy, neustále být někým hodnocen a známkován a psychologicky trestán, nemyslet vlastní hlavou, přeříkávat cizí výmysly, vydržet poslušně každý den od rána do odpoledne ve vězení, nemít vlastní vůli a načasování, sklouznout k drogám, snažit se zapadat do kolektivu dětí, které také zažívají všemožné tlaky a programování a blbnou z toho... Ano, kopie toho nás pak má čekat zbytek dospělého života. Krásná vyhlídka. Je to takové malé pozemské peklíčko plné nevědomosti a programů, které se následně promítá do naší osobní slabosti v dospělém životě. Jsme malé děti v dospělých tělech, plní nenaplněných emočních požadavků. Nemáme osobní sílu a moc. Necháme si líbit všemožná nařízení, daně, nadřízené, nesmyslná pracovní místa, prodáváme své životy a své sny zatraceně lacino. Dostat se do své pravé životní síly znamená, že všechno tohle se v naší osobní realitě zhroutí, zkompostuje. Vyléčíme své vnitřní zraněné dítě, dospějeme, vnitřně zesílíme. Už nebude možné nikde panáčkovat, nikde se klanět, případně usmívat se, když bychom chtěli křičet. Uděláme si jasné hranice, ucítíme svou sebeúctu, sebelásku, narovnáme se a přestaneme dělat kompromisy. A kupodivu, svět kolem se tomu přizpůsobí! Někdo nás občas pomluví, ale zmizí nám z cesty. Jsme pak mnohem víc v klidu a bezpečí, než kdy předtím. Člověk ve své síle je nejvíc. Sám si určuje, jak naloží se svým časem a energií.

Když máme v předchozích bodech jasno, přichází to hlavní. To co nám to umožní zrealizovat. To jediné, o čem to celé je. Napojení se na vyšší část svého Já. To nám nikde ve škole neřekli, v kostele nám to neřeknou, na úřadě nám to neřeknou. Jsme božství chodící po zemi! Nepotřebujeme prostředníky, instituce, kazatele, zaměstnání... dalo by se říci, že ty pečlivě vybudované "kulisy" úpěnlivě potřebují nás, ne my je. Každý z nás, inkarnovaný tady na zemi do fyzického těla, má stále svou obrovskou, světelnou, nesmrtelnou a všemocnou nefyzickou část. Její nejbližší části můžeme říkat duše. Je to světelná část nás, která je prostředníkem mezi naší osobností a božstvím. Umožňuje nám přístup, dokud nejsme vnitřně zralí, propojit se s tím vším ještě vyšším přímo. Ještě výše je totiž naše Božské Já, součást oceánu všeho božství, které tvoří každé stéblo a každého živočicha v tomto světě a jiných světech. Na názvech nezáleží. Není to žádné náboženství, žádná víra, nikdo nic neřídí. Je to jen o vás a vaší vnitřní síle. Váš osobní proces stávání se opravdovým člověkem. Nikoho k tomu nepotřebujete. I tento kurz vás má jen nakopnout, napojit a vy si se svým životem dál děláte, co chcete. Nic netřeba následovat, nikoho uctívat, ničemu se klanět. Vědomí lidé ve své síle jsou přirozeně pokorní a respektující k veškerému životu. Jde o to, že máme svobodnou vůli se tady na Zemi na tuto svou světelnou všemocnou část nenapojit (mnohdy se o ní ani nedozvědět) a prožít životy řízené jen svou myslí a programy z dětství. To je dost takové beznadějné a omezené. Ale máme i svobodnou vůli se na svou vyšší část napojit! A to je potom jízda!