Háj moudrosti a příběh paní Marie Švestkové

Háj moudrosti po roce 2000 – článek z mého starého webu.

Autoři článku a foto: Jaroslav Svoboda a Vlastimil Marek,
článek znovu uveřejněn na žádost pana Ing. Rudy Vondřicha.

Uprostřed průmyslově vyčerpané, kdysi velmi úrodné země kolem Labe, pod jedním ze tří kdysi posvátných kopců Keltů a starých Čechů, kteří si po nich zapalováním vater posílali varovné signály, Bílou hůrou, leží Háj moudrosti.

Tedy spíše stojí, protože jde o projekt stromové hojnosti. V roce 1993 zasadila dědička dvou hektarů polí, paní Marie Švestková, několik prvních stromů budoucího Háje moudrosti. Ona sama se v Přerově nad Labem, který právě v roce 1993 oslavil 1000 let své existence, narodila a prožila tam celé dětství.

Byla velmi zklamána způsobem, jakým se tato pro mnohé kdysi tak ctěná půda zneužívá. Posvátná místa jsou zapomenuta, krásné cestičky mezi poli rozorány, a dokonce i studánka, kde podle pověsti při cestě z Liblice odpočíval a z pramene se občerstvoval sv. Vojtěch, je i podle brožurky vydané u příležitosti oslav milénia „ve velmi špatném stavu“. Na polích v okolí probíhá intenzivní chemické pěstování zeleniny.

        Paní Švestková cvičila jógu, zajímala jí duchovnost, psala krátké básně a stále četla. A právě přísloví „moudrost je strom života pro ty, kteří se jí chopí“ ji inspirovalo k rozhodnutí své dva hektary neprodat, ale naopak zachovat. Třeba tím, že na nich postupně vysází celý háj, který v budoucnu poskytne stín, čerstvý vzduch a místo k posezení a zamyšlení. Takový „háj moudrosti“.

V jednom z dnes již třinácti letáčků, každé jaro zvoucích k účasti na sázení stromů napsala:

Vítám vás na tomto místě s přáním, aby se vám všem otevřely uši, abyste se naučili naslouchat… aby se vám všem otevřely oči, abyste se naučili vidět zázraky, které vás po tisíciletí obklopují a každý rok se opakují… aby se vám otevřela srdce, abyste se naučili milovat a ctít naši společnou matku a otce, radostně a ochotně vyhledávali jejich blízkost, vůli a moudrost. Aby tak mohl mír sedmkrát naplnit vaši mysl a proniknout celou vaší bytostí.
Vaše Lípa srdčitá (Tilia cordata)

        Háj moudrosti je po třinácti letech už vidět a hlavně, prochází-li člověk poblíž, nebo dokonce uvnitř hájem, cítit. Nepravidelný obdélník háje v mírném svahu za potokem, obklopený neustále chemicky hnojenou a unavenou zeminou, začíná být oázou přirozenosti a nádhery Matky Přírody. Oplývá rozmanitými stromy, květy, plody, travinami, nabízí velmi pozitivní místa k meditaci a když při sázení stromků zaryjete rýčem do hlíny, vyrušíte stovky žížal: tahle zemina opět kypí životem.

Paní Marie zemřela v roce 2008. Stromy na dvou hektarech tam po ní rostou dál a vytváří krásnou oázu zeleně v jinak poměrně holé polní krajině. Skupina nadšenců pod vedením pana Ing. Rudy Vondřicha se tam pravidelně scházela a dosazovala na počest paní Marie další stromy. Jednoho sázení jsem se kdysi s přáteli (z naší budoucí osady) také zúčastnil. Výsadby probíhaly bez jakéhokoliv promyšleného designu, ale o to zde nešlo. Záměrem byl pozemek vrácený přírodě, oáza v průmyslově zemědělské krajině, osázená pestře stromy.

Představte si, kdybyste od svých předků dostali krásný velký hektarový pozemek se zdravou živou půdou a velkými stromy. Kdekoliv na slunném místě se dá navézt kopa slamnatého hnoje a udělat dýňoviště. Některé stromy se dají pokáce na dřevo a nahradit ovocnými. Je tam materiál na stavbu dřevěno-hliněného domu, nekonečně dřeva na topení (při kopicování některých dřevin v rotačních cyklech), je tam prostor na cokoliv si usmyslíte. Velké koupací jezírko? Záhonoviště? Tvrdý ořecho-kaštanový sad? Jedlý les? Léčivá květnatá louka?

Pokud nám to předkové nepředali, co když jsme to my, kdo může být tím moudrým předkem pro další generace našeho rodu a celého lidstva? Není na čase přestat bezmocně přihlížet prolévání půdy chemikáliemi? A začít tvořit ráj, jaký bychom tu chtěli mít? Když to zvládla s dvěma hektary jedna stará paní…

Háj paní Marie Švestková odkázala Turijovi, který nám ho půjčoval na několikadenní pobyty s kurzy.
Své hektarové pozemky pro rodový statek, na kterých nyní žiji a hospodařím, jsem tenkrát teprve kupoval, jako holá pole (a též jako kus JZD) a na výuku to nebylo ještě vhodné. Zatímco v Háji moudrosti už rostly větší stromy. Stanovali jsme v háji, pronajímal jsem si na výuku i sál v místní restauraci.

Hlavně jsem tam pořádal školení pro Výcviky permakulturních designérů, s nimiž jsme navštěvovali na domluvené exkurze nedaleké, pár minut chůze vzdálené, velkoobchodní školky Montano (prováděl nás po areálech jeden z majitelů, pan Zeman). Pro zahradníky a tvůrce velkých pozemků jsou tyto školky naprostým rájem (velkoobchodní část, pro živnostníky, s mnohahektarovou prodejní plochou, ne ta maloobchodní, to je běžné zahradnictví jako každé jiné).

Též nedaleký skanzen v Přerově nad Labem, v němž roste mnoho zajímavých dřevin i bylin, je vděčné místo na poznávací procházky.

Přerovská hůra, stráň a náhorní plošina nad hájem, je botanicky zajímavá a výjimečná lokalita.

Háj není aktuálně přístupný, pasou se v něm koně dcery současného majitele :-). Pasení samozřejmě není pro výsadby dřevin ideální provozovat na celé ploše, ale stejně tak by nebyla ideální úplná nepéče. Aby se z pozemku přírodní sukcesí nestala úplná pichlavá džungle (a za 200 let pěkný dlouhověký les), nějakou péči potřebuje. Pokud ho chceme využívat k žití a hospodaření a nechceme to nechat jen jako divočinu.

Ze své praxe vím, že velké pozemky zůstanou krásné, když se jim dá aspoň jedna jediná věc – 2x ročně pokosení trávy či louky. Jeden hektar je malým či středním traktorem pokosený za jednu, maximálně dvě hodiny, takže to není nic, čím by se případní nadšenci z vašich řad měli od velkých pozemků nechat odradit. Já takto zvládám 20 hektarů středně velkým Zetorem se sekačkou mulčovačkou. Pokosené se pak nehrabe, je to namleté a vrací se to do půdy. Na krásné květnaté louky je lepší bubnová sekačka, která dělá řádky pokosené hmoty, které je lepší odhrabat a použít jako mulč kolem dřevin. Květnaté louky jsou krásnější, když je půda chudší.

Takto vypadají dva hektary. Rozdělte si to na půlku a máte obraz hektaru.
Není to moc. Pár desítek stromů, trocha volného prostoru a je vyřešeno.

Design hektarů je mnohem snadnější než na malé zahradě. Protože nebojujeme o centimetry a nemusíme neustále škrtat kvůli místu své sny. Nemusíme dělat stromové kompromisy, můžeme „opravdu“ důstojně sázet…

Napadají vás nějaké důvody, proč by krásnou velkou, aspoň hektarovou zahradu nemohla mít každá (nebo každá třetí…) rodina žijící na této planetě? Napadá vás něco lepšího pro děti a vnoučata, než vyrůstat v takové zahradě? S dostatkem prostoru na cokoliv vás napadne? Podělte se klidně o své úvahy, nápady, touhy i strachy v komentářích níže.