Čáp poprvé: Počali jsme přirozeně, i když se nám to nejdřív nedařilo

Přivést na svět potomka si jednoho dne přeje téměř každý pár. A že počít nemusí být vždy snadné, si Katarína Svobodová zakusila na vlastní kůži. Povídáme si o tom, jak vypadala její tříletá cesta od počátečních nezdarů k vytouženému miminku.

Kataríno, já rovnou v úvodu prozradím, že jsi byla těhotná celkem třikrát a dítě teď chováš v náručí jedno. Co že ses rozhodla sdílet zrovna ty dva náročné prožitky?

Právě proto, že byly náročné. A mně pomohlo o nich promluvit. Nedržet to v sobě. Když jsem začala svojí zkušenost sdílet, zjistila jsem, že v tom nejsem sama. Překvapilo mě, kolik žen okolo mě si tím prošlo. Potkala jsem jednu známou na náměstí nedlouho po potratu. Byla tam se svými dětmi a zeptala se, jak se mám. Mně vytryskly slzy a řekla jsem jí, co se stalo. Objala mě a zašeptala mi do ucha, že se jí to stalo taky a že to bude dobrý. Zdá se to jako ta nejobyčejnější maličkost – obětí se slovy útěchy. A mně právě to hodně pomohlo.

Co ještě ti pomohlo?

Muž po mém boku. Mohla jsem se o něj opřít. Přestože to muselo být náročné i pro něj, zůstal stabilní. Po prvním i po druhém potratu. Mohla jsem brečet, fňukat i plácat nesmysly typu, že jsem selhala. Nepřestal pochybovat o nás dvou ani o tom, že jsme schopni počít a přivést na svět zdravé dítko. Přála jsem si vztah, který zvládne i těžkosti, a nás dva trnitá cesta k miminku opravdu posílila.

A vy jste měli potíže počít nebo donosit miminko?

My jsme dvakrát počali vlastně jenom jako. Moje tělo se chovalo, jako bych byla těhotná. Test z lékárny vyšel pozitivní. Jenže plod se uvnitř nevytvořil. Poprvé si to moje tělo vyřešilo po víc jak dvou měsících samo, když se mi doma spontánně spustily silné kontrakční bolesti. Vyloučila se krev s kousky tkání a bylo po těhotenství.

Podruhé jsem jela z gynekologické ordinace rovnou do nemocnice. Měla jsem velmi vysokou hladinu těhotenského hormonu. Takovou, že by to prý odpovídalo vícerčatům. To vyvodila gynekoložka z krevních testů, které držela v ruce, když jsem přišla na kontrolu. Jenže ultrazvuk ukázal, že se ve mně místo plodu tvoří rostoucí tkáň. Doktorka nevěřila, že jí tělo vyloučí samo, a měla navíc obavu, vzhledem k extrémně vysoké hladině HTC, jestli se nejedná o tkáň zhoubnou. To byl šokující prožitek. V jedné chvíli obrat z nově se plodícího života rovnou do ohrožení života. Při příchodu do ordinace valím oči, že asi čekám vícerčata. A chvíli na to odcházím z ordinace se slzami v očích, že mám možná co do činění s rakovinou.

Muž mě převezl od gynekoložky do nemocnice, kde si mě nechali a hned další den provedli zákrok, kterému se říká revize. Vyndali ze mě tu tkáň a poslali jí na rozbor. Když mi řekli, že výsledky rozboru budou za měsíc, zase jsem vyvalila oči. Čekal mě měsíc nejistoty.

Jak si ten měsíc prožívala?

Prožívala jsem ho ve dvou rovinách. Vnímala jsem intenzitu dramatu odehrávajícího se jakoby na povrchu. A kdykoliv jsem se zaměřila i jenom na chvíli do sebe, pocítila jsem klid. Aha, říkala jsem si, asi nemusím na to drama přistoupit. Možná, že můžu zůstat v klidu. Někdy se mi to dařilo víc, někdy míň. Takže navenek jsem se chovala různě. Některé dny jsem byla v pohodě a jiné plakala a říkala si, co budu dělat. A pod těmi různými projevy jsem si byla pořád víc vědomá klidu. Prostě se děla proměnlivost na povrchu a klid, taková jako stálost, byla pod tím. Ta se neděla, ta tam prostě byla.

No a měla jsem měsíc na to se buď totálně vystresovat strachem nebo se učit důvěřovat vnitřnímu klidu. Naštěstí jsem na to nebyla sama. Pomáhal mi muž. I v něm se toho muselo určitě odehrávat spoustu. A stejně tady zvládnul být i pro mě a pomáhal mi vnímat víc ten klid.

Výsledky po měsíci ukázaly, že tkáň zhoubná nebyla. A tak jsme mohli začít s čistým štítem nanovo. Jako fakt se mi ulevilo, to ne že ne. Děkovala jsem za život a i teď, když to vyprávím, mám chuť poděkovat a hluboce se nadechnout. Díky živote!

Co ti v těch náročných chvílích naopak nepomáhalo?

Nepomáhaly mi moudra typu, že miminko ke mně přijde, až na to budu připravená ani rady, co mám nebo nemám dělat, aby to příště vyšlo. I kdyby to byla stokrát pravda, tak ve chvílích, kdy jsem to hluboce prožívala a nesla těžce, mi nejvíc pomáhal obyčejný soucit a v poučování ho není ani špetka. Třeba moje sestry mi obě řekly, jak moc líto jim to je a že neví, jak mi pomoct, protože s tím, čím procházím, nemají zkušenost. I to mi vlastně pomohlo. Protože to bylo upřímný. Prostě když je to čerstvý a bolí to, tak rady fakt nejsou na místě. Pro mě jakožto ženu bylo dítě hodně citlivé téma, otřáslo celým mým ženstvím a jakákoliv, byť dobře míněná rada, tu ránu ještě víc otvírala, protože jsem v ní slyšela jen další „Nejsi dost dobrá taková, jaká jsi.“

Je něco, co jsi přeci jen udělala nebo změnila, aby to do třetice vyšlo?

Já jsem to nejdřív chtěla vzdát. Když jsem se po druhém potratu cítila mizerně, říkala jsem Jardovi, že si bude muset najít ženu, se kterou to půjde, pokud chce děti, protože se mnou to očividně nejde. Prostě jsem se schazovala. Pak jsem pro změnu navrhovala, že bychom si nechali pomoct umělým oplodněním nebo dokonce, že bychom dítě adoptovali. Muž mi na to řekl, že ani podceňování se ani moje návrhy nevycházejí z mého srdce. A dodal, že za sebe nemá chuť vzdát se odpovědnosti za svoje dítě a dát jí do rukou jiných. To mě přivedlo k hlubšímu rozjímání nad sebou. Rozhodla jsem se přestat se litovat a místo toho přijmout za to, co se mi stalo, plnou odpovědnost. Když se to stane jednou, je celkem snadné říct si: ok, to se stává, příště to vyjde. Jak se ale taková nepříjemnost zopakuje, beru to spíš jako upozornění, že je potřeba se zastavit a podívat hloubš než jenom kolem sebe. Tak jsem začala pátrat uvnitř ve svém nitru.

A jak takové přijetí odpovědnosti vypadá? Jak se pozná, že jsi přijala za to, co se ti stalo, plnou odpovědnost?

Tak, že jsem se rozhodla jít žádoucímu výsledku naproti. Nejlíp, jak jsem zrovna uměla. Vnitřně jsem se otevřela novému pohledu na věc a pak jsem udělala konkrétní kroky. Zameditovala jsem si, protože při meditaci se mi uvolní tělo a mysl trochu poleví. V tom rozpoložení mám pak přístup i k jinému pohledu na věc, než jaký mám navyklý. Když mi něco nejde, mám tendenci se podceňovat a vzdávat to. Při meditaci jsem si představovala, že stojím na vrcholku hory a dívám se kolem sebe na celé pole možností. Mezi nimi byly i ty nejkrásnější nejláskyplnější scénáře.

A to je všechno? Zameditovala sis a pak se vše v dobré obrátilo?

Kéž by to bylo tak jednoduché a tak rychlé. Meditace byla jenom začátek. Muž taky meditoval. Byli jsme v tom spolu a spolu jsme se rozhodli to nevzdat.

Takže co následovalo po meditaci?

Pokračovalo zamýšlení se nad sebou. Pamatuju si, jak ve mně místo podceňování rostla ochota podívat se na to, co je příčinou. Čím si sama stojím v cestě. Když jsme si pak s mužem znovu povídali o dítěti, bylo zřejmé, že on má jasno. Že co říká, taky cítí a podle toho koná. U mě jsme takový soulad necítili. Jako bych něco říkala a moje tělo přitom cítilo něco jiného. Došlo mi, že si můžu přát dítě sebevíc, ale pokud si ho nepřeje i moje podvědomí, pokud nejsme spolu zajedno, bude to boj.

A tak jsem zašla k ženě, které důvěřuji. Na jakousi terapii. Já i můj muž jsme se věnovali seberozvoji roky a přesto nebo možná právě proto, jsem potřebovala třetí stranu. S terapeutkou jsme si popovídaly a pak mě provedla meditací, ve které jsem se věnovala svému vnitřnímu dítěti. Vztah matka-dítě je nejdůležitějším vztahem v celém stvoření. Jde o silný archetyp. A není to nic jiného než symbolika pro vztah vědomí-podvědomí. V podvědomí je uložená celá naše paměť od raného dětství a kdyby jenom to, prý neseme paměťovou stopu až osm generací dozadu. A protože na moje vnitřní dítě toho bylo moc, nechtělo mít co do činění s dalším dítětem, a tak mi nedovolilo správně počít, vlastně se tím chránilo.

Vedenou meditaci jsem u terapeutky prožívala a plakala jsem u ní. Pak jsem jí prováděla doma samostatně. Znala jsem jí v podání mého muže i v podání jedné tibetské nauky. A přece bylo na pořadu dne její poctivé praktikování. Terapeutka mi řekla, že mám vnitřní dítě intelektuálně pochopené, ale ne doprožité. A tak jsem zahrnovala svojí vnitřní holčičku láskou, pozorností a přijetím nejlíp, jak mi to v danou chvíli zrovna šlo. V té době jsem začala dost šít a ušila jsem si šaty. Když jsem si je oblíkla, muž mi na ně řekl, že vypadají jako dívčí. A mně došlo, že jsou pro ní – pro mojí vnitřní holčičku. Aby v nich mohla tančit a radovat se ze života.

V tom období jsem si taky dopřála míň aktivit a víc odpočinku. Ubrala jsem s prací na zahradě. Baví mě pěstovat zeleninu a snadno se mi stávalo, že jsem to přeháněla s fyzickou prací i s množstvím vypěstované zeleniny. A tak jsem míň konala a víc se kochala. Pořád jsem byla dost aktivní, ale třeba jsem posekala záhonoviště a vyplela letničkový záhon a pak jsem si sedla doprostřed a dlouho se jenom kochala tou nádherou.

Nedá mi to nezeptat se na váš vztah. Zatím to působí, že jste drželi celou dobu při sobě. Takže tam žádný zádrhel nebyl?

Máš na mysli, jestli jsem s tím pravým, jestli mám mít dítě s ním?

Ano.

S podobnou úvahou přišla moje sestra. Řekla, že třeba nejsme kompatibilní pro dítě. A já jí za to, co pronesla, děkuju. Ujasnila jsem si díky tomu, že jsem se svým mužem, protože ho miluju. A právě proto, že ho miluju, si s ním přeju přivést na svět dítě. Vlastně se mi zdálo přínosné položit si tak základní otázky jako: Proč jsem se svým mužem? Proč chci dítě? Čistil se díky nim můj motiv. Že všichni kolem mě mají děti nebo že už na to mám věk, není tak čistý motiv, jak by mohl být.

Ptám se na to proto, jestli u některé ženy nemůže být příčinou právě nefunkční vztah?

To je klidně možné, ale na to si musí upřímně odpovědět každá žena sama. A každý muž sám. Já můžu mluvit jenom ze svojí zkušenosti.

Zůstaňme ještě u tvého muže. Jaké zodpovědné kroky směrem k miminku podnikl on?

Nechal si otestovat spermie. Jestli je jich dost a jsou dostatečně hbité. Další diagnostiky jako genetické testy jsme podstupovat nechtěli. Hledali jsme balanc mezi možnostmi moderní medicíny a tím, co ještě vnímáme jako přirozené. I má gynekoložka řekla, že na další testy by nás neposílala. Že si mám odpočinout půl roku, pak ať znovu zkoušíme počít a že se těší, že mě brzy zase uvidí. Pamatuju si, co dodala, když jsme se loučily: „Jsme ženy a musíme si to vybojovat.“ Jsem za její přístup vděčná. Bylo super cítit lidskost a slyšet povzbudivá slova od lékařky.

A zatímco jsem se věnovala nehmotné rovině – svému nitru, můj muž si vzal na starost hmotu – naše fyzická těla. Nastudoval doplňky výživy, objednal ty, které mu připadaly pro nás nejvhodnější, a dávkoval je nám oběma. Měla jsem za to, že se stravujeme zdravě, trávíme čas venku a nebýváme skoro vůbec nemocní. A stejně jsem ráda, že nenechal nic náhodě. Dnešní životní styl je přece jenom stresující. Větší část života jsme prožili na ne úplně ideální stravě, sedíme dost u počítačů a naše prostředí je zanesené chemikáliemi. Tělo se s tím musí denně vypořádávat, takže třeba hořčík, omega 3, železo nebo kyselina listová v dobré kvalitě a vstřebatelné formě by nejspíš prospěly každému. Pak se nabízí další zajímavosti jako síra nebo kreatin. O tom, jak jsou tělu prospěšné, by mohl dlouze povídat Jarda.

Po nějakých třech měsících užívání doplňků jsem měla pocit, že máme oba víc energie. Po dalších třech měsících jsme úspěšně počali a výsledek mi teď spinká na hrudníku v nosítku.

Takže co pomohlo? Sycení vnitřního dítěte, odpočinek nebo doplňky výživy?

Podle mě zaklaplo všechno dohromady. Jsme z masa a kostí, takže je fajn zlepšit o kousek fyzické zdraví. Přidali jsme víc odpočinku a doplňky výživy. Někdo jiný třeba zvolí naopak víc pohybu.

Jsme taky emoční bytosti, takže i tomu je dobré se pověnovat. Já jsem získávala na svou stranu vnitřní dítě neboli svoje podvědomí. A tím bych vždycky začala. Protože nejdřív je energie – pocit, pak teprve hmota. Když budu chtít jíst zdravě, třeba ubrat sladké, nepodaří se mi to dlouhodobě udržet, pokud sladkým zajídám vnitřní bolest. Ale když se naučím věnovat se svému vnitřnímu dítěti, cítit jeho velkou potlačenou bolest, objímat ho a říkat mu, jak moc ho miluju, nemusím už neprojevenou bolest zajídat čokoládou a dortíkama.

Wau.

V mém případě se bavíme časově o třech letech snažení, během kterých probíhal celou dobu proces v nitru i v mém těle. A mohla bych klidně pokračovat spirituální rovinou, protože jsme především duchovní bytosti a i v téhle rovině jsem zažila silné věci.

Klidně pokračuj.

Už jsem zmínila, že mi pomohlo svoje bolestné zkušenosti sdílet. Všechno jsem povyprávěla svojí kamarádce z dětství. A ona se mi taky svěřila, čím si prošla. Zdálo se mi to náročnější, než čím procházím já, a zvedla se ve mně vlna soucitu, jakou jsem do té doby nezažila. Moc jsem jí přála, aby se jí její přání mít dítě splnilo. Zpětně vidím, že jsme si pomohly vzájemně, upřímně jsme jedna druhé přály to nej.

Další zdánlivě obyčejný a pro mě silný okamžik proběhl v České Lípě, kam jsem jela nakoupit. Zaparkovala jsem a zamířila si to do centra. Cestou jsem minula skupinu čtyř žebrajících. Jejich prosbu jsem odmítla a pokračovala. V duchu jsem si řekla, že jim v centru koupím bagetu a když tam ještě budou, dám jim jí, až půjdu zpátky. Jenže jsem na to zapomněla. Vzpomněla jsem si, až když jsem je znovu viděla na cestě k autu. A tak jsem se u nich aspoň zastavila a zeptala se, jak to šlo, jak se zadařilo. Ukázali mi tašku plnou řízků a baget a pozvali mě hodovat s nimi. Očividně jsem nebyla jediná, koho napadlo obdarovat je jídlem.

Chvíli jsme si povídali, byla mezi nimi taková starší žena. Když jsem se loučila, sáhla jsem spontánně do peněženky a vytáhla papírovou bankovku. Podala jsem jí ženě a bylo mi jedno, jak ty peníze použije. Ona si vzala bankovku, podívala se mi do očí, poděkovala a řekla: „Ať jsi šťastná.“ Za můj dar mě obdarovala jedním z nejhezčích a nejupřímnějších přání, jakých se mi kdy dostalo. Cítila jsem se požehnaná. Něco hluboko ve mně se tímhle zážitkem pohnulo. Pochopila jsem, co má duchovní mistr na mysli, když tvrdí že: „Žebrák je almužnou pro tebe, ne ty pro něj.“ Ve mně vyvolala žebračka opravdový soucit. Ne lítost a ne hodnocení. Soucit. Neumím to slovy líp vyjádřit, protože jsou to jen slova. Ty se můžou přečíst nebo slyšet, ale je něco úplně jiného, když pak zkušenost projde každou buňkou v těle.

Zdá se, že soucit sehrál v tvém procesu významnou roli.

Asi jo. Zpětně si uvědomuju, že jsem se přestala topit uzavřená sama v bolesti. Dřív jsem měla tendenci uzavírat se do sebe, když jsem se něčím trápila. Tentokrát jsem vyšla zranitelná s krvácejícím srdcem mezi lidi. A zjistila jsem, že řada lidí trpí mnohem víc. To mě přimělo přemýšlet víc o tom, co můžu nabídnout, co můžu ze sebe dát.

Někdy v té době mi sestra řekla, že to, co chci, mám dávat. Zas nějaké moudro, pomyslela jsem si. Ale vzala jsem to jako duchovní cvičení a zamyslela se nad tím, jak ho dát do praxe. A tak jsem k nám pozvala skupinu dětí z místní školy. Zasely jsme společně okurky a dýně a s Jardou zasadily děti strom. Pak běhaly po pozemku a hledaly různé byliny, prostě jsme jim připravili program. Moc jsem si to užila a zdálo se, že děti taky. Když přišla zima, jela jsem se sestrou a jejíma dětma na hory. I to jsme si společně moc užili. Následovala cesta k moři s druhou sestrou a jejíma dětma. Taky luxusní zážitek. Sestry mi řekly, že jejich děti jsou i moje děti. Uvědomila jsem si, že všechny děti planety můžu vnímat jako svoje děti. Že je všude kolem nespočet dětí, kterým se můžu věnovat, které budou rády za pozornost. Slovy ezoteriky mě tyhle skutky a prožitky přeladily z nedostatku – z pocitu, že nemám dítě nebo nemůžu mít dítě do pocitu, že mám dětí spoustu, že můžu mít dětí spoustu.

Když jsme pak společně s mužem zvali k sobě miminko, stáli jsme na zahradě a říkali: „Hele, jak je to tady krásný.“ a „Budeme tě milovat.“ Smáli jsme se a lákali k nám spřízněnou duši na všechno, co jí jsme schopni nabídnout. V tu chvíli jsem věděla, že je to na dobré cestě, protože už v tom byl humor.

Takže se dostáváme ke šťastnému konci.

Je to tak. Ke šťastnému konci, který je zároveň novým začátkem. Počali jsme na jaře a před příchodem dalšího jara jsme přivedli na svět úžasnou zdravou holčičku.

To je krása. Gratuluji.

Díky.

A když jste počali, bylo to vlastně už potřetí. Jak sis v těhotenství poradila s obavami, že to třeba zase nemusí vyjít?

Pomohla mi příroda. To jaro, kdy jsme úspěšně počali, jsem všude kolem viděla mláďata: sousedi měli štěňátka, další sousedi kůzlátka, zeleninu v záhonech mi okusovali malí zajíčci.. Mláďata se rodí každé jaro. Ale tentokrát to nějak víc rezonovalo s mým srdcem, celé moje tělo na mláďata radostně reagovalo. Byla to nejspíš předzvěst, že jsem připravená plodit.

Když jsem v červnu zjistila, že jsem těhotná, nesla jsem testovací papírek se dvěma čárkama ukázat Jardovi. Stáli jsme uprostřed zahrady. On se usmál, podíval se nahoru a řekl: „Koukej.“ Zvedla jsem oči a nad námi kroužil čáp. Mával svýma obrovskýma křídlama a mně se zalily oči slzami dojetí. Byl to intenzivní prožitek. Silný signál, díky kterému jsem si užila těhotenství bez větších obav. Jasněže nějaké se tu a tam objevily. Věděla jsem, že stát se může cokoliv. A tím spíš jsem si vychutnávala těhotenství naplno. Děkovala jsem každý den, že mám možnost zakoušet těhotenství. Včetně dnů, kdy mi bylo nevolno.

Těhotenství a porod by mohlo být na delší povídání, že?

Jo. Zmíním jenom, že jsem rodila ve 41 letech. Porod proběhl přirozeně a bez komplikací. Riannka je zdravá, veselá a má se čile k světu.

Můžu prozradit, že jste rodili doma?

Právě jsi to prozradila.

Protože by to určitě stálo za samostatné povídání.

Dobrá. Popřemýšlím o tom.

Chceš ještě něco dodat, třeba jak se na těžké prožitky díváš teď s odstupem?

Teď se na ně dívám tak, že ze mě celá ušlá cesta udělala lepší mámu, než jakou bych byla, kdyby se to povedlo hned na poprvé. Oba jsme díky tomu lepšími rodiči.

Co bys vzkázala ženě, která si právě prochází podobně náročnou zkušeností?

Ať si z mojí ušlé cesty vezme, co jí oslovuje, a to dá podle svých možností do praxe. Věřím, že zázrak pak na sebe nenechá dlouho čekat. A klidně ať si z toho nevezme nic. Hlavně ať ví, že v tom není sama.

Kataríno, díky že ses podělila o své osobní prožitky.

Rádo se stalo.