Čáp podruhé: Těhotenství jsem si užila a jméno bylo hned jasné

Dnes s Katarínou Svobodovou navazujeme na minulé povídání o výzvách na cestě k miminku. Bavíme se o vědomém početí a o tom, co pro ní bylo během těhotenství důležité.

Zaujalo mě, jak jsi posledně vyprávěla, že jste stáli na zahradě a zvali k sobě spřízněnou duši. Opravdu to takhle funguje?

A jak jinak by to mělo fungovat?

Zajímá mě, jaký je rozdíl mezi vědomým a nevědomým početím.

Vědomá jsem, když vím, že odpovědnost za můj život, za moje štěstí, za mojí tvůrčí moc bydlí u mě doma. Ne tam venku. Je pěkně uvnitř, ve mně. A když o své tvůrčí moci vím, zdá se mi lákavější použít jí pro příchod andílka spíš než čertíka. A tak jsme s mužem pozvali k sobě spřízněnou duši. Na návštěvu domů si taky vybíráš, koho si pozveš. A je příjemnější trávit čas s tím, s kým je ti dobře, s kým to vzájemně ladí.

A neděje se to takhle samo, automaticky?

Život mi ukázal, že když ho nechám běžet na autopilota, když nezasahuju svojí tvůrčí mocí, jede scénář podle toho, co tam bylo vloženo v minulosti, jede podle rodu. To neznamená nutně špatně. Ale když mám jako člověk dar tvořit vědomě, za pomoci lásky a rozumu, zdá se mi fajn takové dary používat.

Věřím, že slovo tvoří. A když si pomyslím, kolik jsem toho v životě už napovídala. A kolik z toho bylo jenom povrchní bezúčelové klábosení. Tak se teď učím bavit se vědomě, s uvědoměním si odpovědnosti za každé slovo. A věřím, že vědomé pozvání rodičů přitahuje vědomou duši, která se k nim hodí. Duši, která toho nemá tolik ke zpracování a žije už ve větší míře pozitivní potenciál rodiny. V praxi to pak může vypadat tak, že ze své mámy a táty dítko vytahuje buď to nejzasutější, co v nich je, jejich stíny, anebo vytahuje z rodičů to nejlepší, co v nich je. A to je ten rozdíl, na který ses ptala.

To působí jako velký rozdíl.

Může to být velký rozdíl. Stejný, jaký je mezi vědomím a nevědomím. I nevědomý život může být spokojený život. Záleží, co tam bylo vloženo v minulosti. A když nechci být závislá na tom, co tam bylo vloženo, tak to minulé vyčistím světlem vědomí. Což není nic jiného, než že přijmu za všechno to minulé odpovědnost a pak pokračuju po novu, po svém. Dítě to dělá zrovna tak. Buď odžívá a zpracovává, co má naloženo z rodu, nebo toho není tolik ke zpracování, a tak může tvořit svobodněji.

Když tě tak poslouchám, je lepší zpracovat si svou minulost ještě před dětmi.

To záleží. Ne každý cítí potřebu se tím zabývat. Pro mě to byla priorita, protože jsem se cítila svázaná rodinnými vzorci, které se mi nelíbily. Kladla jsem si otázku, jestli to jde i jinak. A přišla odpověď v podobě dospění. V podobě těžkostí, které mi život postavil do cesty ještě před rodičovstvím. Na těžkostech se dospívá dobře. A zjišťuju, že když dítě vychovávají dva spokojení dospělí, není rodičovství žádná velká věda, převažuje přirozenost a radost. Zdá se mi, že takové halo kolem rodičovství je dneska proto, že se děti v dospělých tělech pokoušejí vychovávat další děti. Vzniká pak chaos v podobě emočních bouří na denní bázi. Děti v takových případech slouží vlastně jako spouštěče všeho, co si rodiče nezpracovali. Neříkám, že je to nutně špatně, protože to může být dobrou motivací dospět za pochodu. Jenom říkám, že mě bouřlivé rodinné scénáře, jaké jsem zažívala v dětství, nelákaly a nechtěla jsem je předávat dál.

Je pravda, že výchova je v dnešní době velké téma. Třeba se k němu ještě vrátíme. Teď mě zajímá, jak vypadalo tvoje těhotenství.

Těhotenství jsem si moc užila.

Počkej, počkej, to bys s tím byla rychle hotová. O náročných prožitcích bys dokázala napsat román a to pěkné shrneš jedinou větou? Vždyť i o tom a možná především o tom, jak to vypadá, když se daří, co se dařit má, by se mělo mluvit.

Věřím, že miminko uvnitř vlastního těla si užívá každá nastávající maminka. U mě to bylo ještě umocněno předchozími náročnými zkušenostmi. Takže jsem si nemusela lepit na ledničku lístečky s afirmacemi „Buď vděčná.“ a „Užívej přítomnost.“ Radovala jsem se, že mám možnost přivést na svět nový život. Těhotenství jsem vnímala jako veliký dar.

Je něco, co jsi v těhotenství cíleně dělala nebo čemu ses naopak vyhýbala?

Díky sestrám, které mají po dvou dětech, jsem tušila, že těhotenství a první roky s miminkem můžou být tím nejvíc naplňujícím obdobím v životě ženy. Tak jsem si to nechtěla kazit zbytečným stresem ani moc nabitým programem. A protože mám schopného štědrého muže, mohla jsem si dovolit luxus, jakým je být doma celou dobu těhotenství. To bylo super, protože v prvním trimestru jsem měla často nevolnosti. Mohla jsem odpočívat, když mi bylo špatně, nemusela jsem to potlačovat a přepínat se. Jen jsem Jardovi asistovala na některých jeho kurzech a trochu mu pomáhala s administrativou, nic stresujícího. A pěstovala jsem zeleninu. U toho jsem si pohlídala, abych nevozila moc těžké kolečko s kompostem a netahala plné konve s vodou.

Co se sportu nebo spíš kondičního pohybu týče, nedělala jsem nic převratně nového, co by moje tělo neznalo. To se ani nedoporučuje. Dělala jsem, co mám ráda, a naslouchala u toho tělu. Občas jsem se svezla na kole, občas si zaplavala v rybníce. V zimě jsem si zacvičila nebo se protáhla. Intenzitu i rozsah pohybu jsem upravovala podle toho, jak jsem se zrovna cítila. Překvapilo mě, že chození mi nedělalo dobře od začátku těhotenství. A vydrželo to až do konce. Takže místo procházek jsem se prostě vozila na kole, to mi dělalo dobře až do šestého měsíce. Nejspíš to má co dělat s minulostí, cyklistice jsem se věnovala závodně, takže se na kole cítím jako doma.

Dělala jsi něco i pro svou psychiku?

Jo. Nesledovala jsem zprávy. Hlavně ne po ránu. Zbožňuju energii brzkého rána. Takže když bylo venku hezky, chodila jsem pozdravit slunce procházkou. A když hezky nebylo, začala jsem den protažením s meditací. Nabírám si tím příjemnou ranní svěžest a nesu s sebou do zbytku dne, to se mi líbí. Ráda zkouším různé typy meditací a pozoruju, jaký mají efekt. Ale důležitější, než že jde o meditaci, se mi zdá fakt, že mě to baví. Stejně jako někoho jiného baví malovat. Radost hraje podle mě klíčovou roli. Když se budu do meditování nutit a škubat si u toho vlasy, moc užitku to nejspíš nepřinese.

Přeju každému miminku v bříšku, aby si jeho maminka našla, co jí baví, a tomu se věnovala v těhotenství do sytosti. A je jedno, jestli je to pozdrav slunci, hra na kytaru nebo vyšívání. Radostné vibrace, které u toho, co nás baví, zažíváme, se nesou vodou v bříšku. Vodou, ve které a ze které vzniká nový život. Veselým naladěním vytváříme miminku to nejlepší prostředí pro jeho růst a vývoj. Jako nastávající maminky máme přímý vliv na to, jak se naše maličké uvnitř cítí a jak se mu daří. Dát se do pohody je naší odpovědností.

A jestli potřebujeme složitější vysvětlení, tak i vědci už vyzkoumali, že voda je medium, je nositelem informace. Zmražením a dalšími metodami je možné zachytit, že pěkný pocit, laskavé slovo nebo příjemný zvuk, jsou vibrace, při kterých voda tvoří harmonické struktury neboli zdravé tělíčko se zdravou psychikou.

Takže když k miminku v bříšku promlouváš, tak se to k němu vodou donese.

No jasně. Není náhoda, že pro většinu těhulek je přirozené miminku zazpívat, popovídat si s ním, pohladit bříško. Vymyslela jsem si jednoduchou písničku a zpívala jí v těhotenství pravidelně. Když se pak maličká narodila, zpívala jsem písničku dál při chování.

A co miminko, taky s tebou komunikovalo?

Věřím, že jo. Občas jsem to zkoušela zachytit. Nejdřív jsem měla pocit, že mi to nejde, neuměla jsem rozlišit, co je můj dojem a co je odezva miminka. Ale zkoušela jsem to znova a znova a jak mi na konci prvního trimestru přestaly nevolnosti a miminko povyrostlo, začínala jsem vnímat odezvu z bříška jasněji. V podobě pocitu, který ke mně přišel. Ptala jsem se „Jak se cítíš? Jak se ti daří?“ a pak jsem jen tiše čekala. Nejčastěji ke mně přicházel pocit spokojenosti. Někdy jsem se ptala „Můžu pro tebe něco udělat?“ A na to se mi odpověď zachytit nedařilo, jsem spíš přes pocity.

Přes pocity jsem i tušila, že čekáme holčičku. V létě jsem byla unešená květinami víc než kdy jindy a v zimě jsem se nemohla odtrhnout od šicího stroje. Takže k Vánocům dostali všichni členové rodiny něco na sebe a na miminko čekala ušitá výbavička.

Porodní asistentka, která mě připravovala na porod, říkala, že už během těhotenství je možné poznat povahu dítka. Tak i to jsem zkoušela vnímat. Jistá jsem si nebyla, ale když je teď Riannka s námi, tak to můžu potvrdit. Má přesně takovou esenci, jakou jsem z ní cítila, když byla v bříšku.

Ptala ses miminka, jaké si přeje jméno?

Ptala. A odpověď zachytil Jarda. Přišel se jménem Rianna a mně se hned líbilo. Navíc v tu chvíli proletěl za oknem čáp. Mířil si to nízko nad naší zahradou, nedal se přehlédnout. Zase mě to dojalo.

No vida, čáp podruhé. Poprvé potvrdil početí a teď i jméno.

Je to tak. Pořád mě fascinuje, jak úžasným způsobem s námi příroda komunikuje.

Napadá tě ještě něco, co pro tebe bylo během těhotenství důležité?

Teď, když máme končit, napadá mě toho zrovna spoustu.

Co třeba?

Po tom, co jsme úspěšně počali, jsem si smazala účty na sociálních sítích a všechno to pěkné, co jsem měla chuť sdílet, jsem lepila, kreslila a psala do rodinné knihy, kterou jsem založila. Hodně mě to bavilo a připadalo mi, že to má hezčí energii, než když svoje prožitky pustím spontánně na facebook. Celkově jsem trochu omezila komunikaci a zúžila množství komunikačních kanálů. Ne ani tak kvůli miminku ale kvůli sobě. Necítím se dobře, když mám mysl rozptýlenou, chci se umět soustředit.

Pak jsem ještě chtěla zmínit, že jsem si pořídila těhotenskou košilku ušitou ze stříbrného vlákna. Tady v Čechách jsem jí nesehnala, tak putovala až z Číny, čekala jsem na ní měsíc.

Proč jsi chtěla košilku ze stříbrného vlákna?

Protože chrání před elektromagnetickým zářením. Doma Jarda změřil elektrosmog a mikrovlny v posteli a v místech, kde trávíme hodně času. Má na to takové speciální krabičky, měřící přístroje. Když jsem viděla, do jakých hodnot šplhá zapnutý mobil, mívám ho od té doby většinu času vypnutý a v jiné místnosti. Internet máme vyřešený kabelem místo WiFi. A když zapnu v létě elektrickou troubu, tak nevařím zároveň s tím na sporáku, abych u toho nestála. Trouba má hodnoty taky hodně vysoké. V zimě je to vyřešeno, to peču v kamnech.

No a stříbrnou košilku jsem si oblíkala v těhotenství jako spodní vrstvu, když jsem jela od nás z venkova do města nebo na návštěvu k někomu, kdo má WiFi nebo má mobil s mobilními daty pořád u sebe. Rozhodli jsme se jít cestou prevence a zajistit sobě i miminku zdravé prostředí. Vyžadovalo to nějaké úsilí, ale zdálo se mi to snazší, než se pak potýkat s následky vlivů naší civilizace, která je aktuálně fascinovaná technologiemi a už míň je fascinovaná zkoumáním, jaký vliv na naše buňky má velké množství zařízení a záření v domácnosti nebo na pracovišti.

ADHD, nedonošené miminko, špatně spinkající dítko.. to jsem slýchala kolem sebe často, až mě to překvapovalo. A po troše pátrání jsem to všechno vyhodnotila jako důsledky nadměrného stresu. Pokud ten stres nezpůsobují přímo rodiče svým nezralým jednáním, mohl by být příčinou třeba adaptér umístěný u postele, mobil neustále v kapse blízko bříška, hodiny strávené před indukční varnou deskou nebo železniční trať vedoucí moc blízko u domu. Nejvíc o tom ví tady v Čechách asi Kamil Pokorný. Na jeho webovkách jsem se dozvěděla o tom, jak elektrosmog ovlivňuje buňky našeho těla. Jezdí k zájemcům po celé republice, měří jim domovy a radí, jak se bránit před vlivem elektrosmogu, WiFi, EMP, 5G. Jak narůstá množství civilizačních potíží, roste i počet lidí přicházejících s účinným řešením, z toho mám radost.

Kladeš důraz na zdravé prostředí. A před tím jsi mluvila o dospění a vědomém početí. Jsou tohle tři hlavní předpoklady pro založení spokojené rodinky?

Sdílím to, co se událo před založením naší spokojené rodinky. A sdílím to proto, aby si z toho mohl někdo další vzít, co ho osloví. A co se mu nezdá, ať nechá být. Na světě nás není tolik miliard proto, abychom žili všichni stejný příběh. A zároveň mně na mojí životní cestě příběhy vždycky pomáhaly a pomáhají, takže když se mi teď daří i díky lidem, co mě inspirovali, mám chuť podělit se o to, co k naší spokojenosti přispělo.

Nechci působit pesimisticky, ale splnění všech těch předpokladů se mi zdá v dnešní době skoro jako pohádka.

A mně se zdá škoda takhle uvažovat a rezignovat nebo jít do kompromisu jenom proto, že něco vypadá náročně. Já prostě vím, že čistý úmysl spolu s odpovědností je kombinace, která přes hory přenáší. Párkrát jsem už v životě vykročila za tím, co jsem si vysnila. A cesta za mým snem nebyla nikdy úplně snadná. Ale vždycky, když se objevila překážka velká jako hora, nabrala jsem během cesty nějakým zázrakem dostatek sil na to, abych jí zdolala. A tak jsem došla k tomu, že vědomý život neznamená život bez výzev. Vědomý život znamená, že z výzev vyjdu silnější a ne zničená.

Čistý úmysl a odpovědnost. Láska a zdravý rozum. To z nás dělá vědomé svobodné lidi a rodiče.

Kataríno, ráda pěstuješ zeleninu, takže jsem čekala, že padne něco i o výživě.

A jeje. To je na samostatné téma. Do toho když se pustím, bude to na dlouho.

Dobře. Tak to necháme na jindy. Ale můžeš třeba uklidnit nedočkavé, co si sami nepěstují? Přežijí?

Jasně, uklidníme. Protože o to jde především. Nežít ve strachu. S jídlem je to podle mě podobné jako s pohybem. Nedělala bych v těhotenství žádné velké drastické změny ve stravování. Rozhodně to není vhodné období na detox. Hlavní je být v pohodě a pokud je chuť posouvat se ke zdravější výživě, tak po krůčkách. A ten jeden krůček, který jsme ochotné a schopné udělat, cítíme každá z nás moc dobře sama i bez vnějšího poradenství. Něco se dá ubrat, něco přidat, biozelenina se dá i objednat v bedýnkách…

My si pěstujeme řadu plodin a stejně jsme začali oba dva brát doplňky výživy asi půl roku před úspěšným početím. A během těhotenství jsem je brala dál. Jaké konkrétně, zmiňuju v minulém povídání, tak tam to je, ať se neopakuju a ať to dneska už moc nenatahujeme.

Dobře, to je celkem uklidňující. Máš ještě něco speciálně pro těhotné, co bys jim vzkázala?

Vzkázala bych, ať důvěřujeme přírodě a její přirozenosti. Protože to zařídila dokonale. Vznik nového života, ten největší zázrak přírody, se děje v podstatě sám od sebe. Miminko si v bříšku roste, jak potřebuje, bere si, co potřebuje. My tomu můžeme tak akurát přihlížet a děkovat, že můžeme něco takového zažívat. A když se samy cítíme dobře, prospíváme sobě i miminku nejvíc. Umožňujeme tím životu, aby skrze nás zdravě proudil. Umožňujeme tím zázraku, aby se odehrál skrze naše tělo.

Díky za povídání, Kataríno. A těším se i na to příští, protože to bude o tom, jak jste Riannku přivedli na svět.

Jo jo, slíbila jsem ještě jedno povídání, do třetice. I když zatím nevím, co konkrétně budu o porodu sdílet, zdá se mi to hodně intimní. Ale ráda bych motivovala další ženy, aby věřily, že jejich tělo umí a zvládne porodit přirozeně, tak snad to dáme nějak dohromady.

Věřím, že to zvládneme.