Když se narodí první dítě: tipy, triky, moje zkušenosti

Následující tipy jsou určené původně kamarádce, která je ve třetím trimestru těhotenství. A než abych na ní vysypala všechno, co mi při vstupu do mateřství pomohlo, rozhodla jsem se to sepsat. Bude to přehlednější a třeba to poslouží i nějaké další ženě. Jsou tu jak univerzální rady, tak tipy a triky vycházející z mojí zkušenosti. Je jasné, že každé dítě je jiné i my ženy jsme každá jiná. A zároveň jsou témata, se kterými se v mateřství setkáme všechny, a tak můžeme sdílet svoje zkušenosti a třeba se inspirovat. Takže milá maminko, co tě osloví, s radostí vyzkoušej a co s tebou neladí, nechej tak, případně přidej svojí zkušenost do komentáře.

Pomocná ruka v šestinedělí

V šestinedělí, no spíš osminedělí (klidně i déle!) 🙂 jsem ocenila pomocnou ruku v domácnosti. A myslím tím fakt pomocnou – pro vaření a úklid na denní bázi. Tělo se po porodu ještě nějakou dobu čistí a dává dokupy, to moje se i hojilo po poranění. Nově narozené miminko je to nejkrásnější, co jsem kdy držela v náruči. No a když zrovna nespinká, je potřeba ho omýt, nakojit, pochovat nebo analyzovat každý pláč (jakožto prvomáma po čtyřicítce).

Srdce mi tluče jen pro to maličké. Pohled na něj při kojení mě dojímá k slzám. Chvíli na to jsem ale ztracená v tápání, co se děje, že to maličké neutišitelně pláče. Prostě to tady hýří z jedné emoce do druhé z okamžiku na okamžik. Takže je super, když je na blízku chápající podpůrná osoba, co je ochotná postarat se o praktickou stránku fungování domácnosti. U nás se toho ujal muž, tedy novopečený táta. Živobytí zajišťuje z domova a uzpůsobil si práci tak, aby měl v období po porodu úplně volno. Kdyby to v jeho případě nešlo, poprosila bych o pomoc jednu ze svých sester.

Doporučuju zamyslet se nad tím, kdo z blízkých by mohl mít možnost a chuť být na blízku v období po porodu. Nemusí se rovnou nastěhovat, může jít třeba o kamarádku, která přinese jednou jídlo, podruhé poklidí nádobí nebo vyluxuje. Mně se s takovou pomocí nabídly sousedky, samy už zkušené mámy, takže přesně věděly, co je nejvíc potřeba. Doporučuju nebát se říct si o pomoc. Pro superženu, co zvládne a unese všechno sama, bude ještě příležitostí dost a dost. Po porodu není podle mě čas na hrdinství, je lepší, když je možnost šetřit síly a v klidu se seznamovat s miminkem a svou novou životní rolí.

Svobodová Katarína, permakulturní rodinka, foto 1

Denní světlo v prvních dnech

Rodili jsme doma, takže pro nás byla důležitá informace, že v prvních dnech po narození potřebuje miminko dostatek denního světla. Je to prevence novorozenecké žloutenky. Riannka se narodila v únoru, na chození ven to moc nebylo, tak jsem jí chovala několikrát v průběhu dne nahou u okna.

Polohování miminka

Další důležitá věc. Miminko je dobré polohovat na záda, na bříško i na boky už od narození. První tři měsíce je to takový stažený nestabilní uzlíček reflexů, takže jak ho položíme, tak je. To ale neznamená, že by mělo být jenom na zádech. Já jsem na spaní dávala Riannku nejčastěji na bok (střídavě jeden i druhý). Když spinkala na mně, byla na bříšku. A když byla vzhůru, pokládala jsem jí na záda i na bříško. Poznávala tak všechny polohy. A taky to zajistilo pěkně kulatou hlavičku, která je po porodu ještě nějakou dobu měkká a při nerovnoměrném polohování se může zploštit.

Pohybový vývoj

Hodně mě baví pozorovat Riannky vývoj. Příroda to zařídila jak jinak než dokonale – každý pohyb, který se miminko naučí, je stavebním kamenem pro ten následující. Jako maminky můžeme tenhle fascinující proces podpořit (nebo aspoň nemařit), když se seznámíme s jeho základy. Listovala jsem knížkou Pohybový vývoj dítěte s láskou a respektem, kterou napsaly dvě fyzioterapeutky pro maminky. Jsou tam super tipy pro každé období od narození až do tří let. Třeba jak správně držet miminko, jak vybrat nosítko nebo kočárek, jakým pomůckám se naopak obloukem vyhnout, proč neposazovat dítě předčasně, dokud si nesedne samo, jak podpořit zdravý vývoj chodidel apod.

Vždycky si čtu měsíc, ve kterém se s Riannkou zrovna nacházíme, a pozorování jejího počínání mě pak baví ještě víc, protože jsem schopná jí vhodně podpořit. Třeba když se začala plazit (máme dřevěné podlahy, které kloužou), bývala bych z toho byla nadšená. Ale protože to údajně není zas tak ideální pohyb, položila jsem na podlahu někam koberec, jinam karimatku a občas jsem Riannku nechávala nahatou, aby jí to tolik neklouzalo a byla motivovaná zvedat se na čtyři. Na několikery tepláčky jsem navíc našila kousky silikonu jako protiskluz (rozstříhala jsem potravinovou silikonovou síťovanou podložku určenou do sušičky na ovocné kůže). No a hurá, maličká se brzy začala místo plazení zvedat a teď už si pěkných pár týdnů užívá lezení po čtyřech. Má zmáklou nejdůležitější fázi vývoje v prvním roce a já se můžu plácat po prsou, jaká jsem pozorná máma. 🙂

Svobodová Katarína, permakulturní rodinka, foto 2

Kojení

Mám dobrou zkušenost. S kojením jsme neměly žádné větší trable, maličká se přisála a napila z obou prsou hned po narození. Je pravda, že první tři dny jsem byla trochu nervózní, protože jsem měla podrážděné bradavky. Ale jak se prsa pořádně nalila mlékem (v prvních dnech je v nich mlezivo, pak teprve mléko), tak se to spravilo a kojení bylo příjemné.

Kojím neomezeně, kdykoli si maličká žádá. Mému mateřskému pudu, mému srdci by nedávalo smysl koukat na hodiny a kojit v režimu jednou za tři hodiny, jak se to občas asi ještě někde traduje. Tři hodiny odpírat svému dítěti jeho základní potřebu, proč bych to dělala?

Po půl roce, když začaly růst zoubky, chtěla je Riannka testovat samozřejmě i na prsu. Což pěkně zabolí. Ale vyřešilo se to nějak samo přirozeně, protože ze mě vždycky hned vyjelo „Au“, kojení jsem zastavila a nabídla jí kousátko. Dalo se vypozorovat, že kouše hlavně když je rozdováděná nebo už dosyta napapaná, takže s trochou pozornosti se tomu dá předcházet.

Příkrmy

Plně jsem kojila skoro půl roku. Během šestého měsíce začala být Riannka hodně zvědavá, co máme na talíři a navíc přišlo léto. A tak se ke kojení přidalo ochutnávání ovoce, které zrovna dozrávalo v zahradě. Velký úspěch měly třeba višně. Ze zeleniny jsme začaly mrkvičkou, pokračovaly červenou řepou a jak postupovala sezóna, nechyběly cukety, dýně, pastináky… V sedmém měsíci se malinko navýšilo množství zeleniny a ovoce, které spapala (do té doby to bylo čistě ochutnávání). A v osmém měsíci jsem přidala postupně obiloviny (rýži, oves, jáhly, polentu). Opět jen malá množství ke kojení.

Za nedlouho, během dvanáctého měsíce, začnu pomalu zařazovat červenou čočku a pak i další luštěniny. Dál kojím, kdykoli si Rianna žádá, a jídlo teď dáváme několikrát denně, tři až pětkrát, v množství jedna až dvě polévkové lžíce. Nemáme striktní režim a neodměřuju přesné množství, jsem spíš spontánní, řídím se hlavně pozorováním a intuicí. Vybírám pro krmení okamžiky tak, aby jí papání bavilo. A když si nejsem ohledně příkrmů jistá, koukám do knížky Radost ze zdravých dětí od V. Strnadelové. Riannka byla dlouho spokojená hlavně na mateřském mléce, takže první bobek vytlačila až v desátém měsíci, když se i víc rozpapala.

Kdy začít přikrmovat, čím i v jakém množství je samozřejmě individuální záležitost. Dítě mé sestry začalo víc jíst v roce, známá mi zase psala, že její malý je v pěti měsících už pěkný jedlík. Já jsem si o stravování dětí četla v knize, která se mnou ladí, plus se ptala na zkušenosti žen kolem sebe. To mi dalo nějakou představu. A pak jsem hlavně pozorovala a vnímala, co je to pravé pro nás. Rianna se narodila do permakulturní rodiny, a tak se spolu se svými rodiči těší velkému zastoupení plodů zahrady. Dítě řezníka bude nejspíš krmeno trochu jinak, rodinné stravování hraje logicky velkou roli. Navíc s množstvím informací, které máme dneska k dispozici, dávno skončila doba, kdy všichni dělají všechno stejně podle jediné příručky vydané jedinou autoritou. Spíš se zdá, že po nás život chce, abychom už dali na svou individualitu, radovali se z jedinečnosti svojí i svého dítěte a rozpoznali, co nám dělá a co nedělá dobře.

Svobodová Katarína, permakulturní rodinka, foto 3

Šátek a nosítko

Mám šátek a ergonomické nosítko s nastavitelným rozkrokem. Šátkování se mi hodně líbí, ale mnohem častěji používám nosítko, protože ho mám rychleji nasazené a je v něm líp zafixovaná hlavička. Poprvé jsem ho použila po třech týdnech od narození, kdy jsme si vyšly s Riannkou poprvé na procházku. Narodila se v únoru, venku mrzlo, tak jsme s tím moc nespěchaly. Nosíme teda hodně, v prvním půl roce strávila maličká nošením dvě až čtyři hodiny denně. Riannka není vůbec kočárkové dítě, občas jí říkáme „nošenka“, jak moc má ráda nošení a chování v náruči. Nijak nám to nevadí, protože žijeme v prostředí, kde kočárek nedává moc smysl. A tak si maličká do sytosti užívá tělesnou blízkost rodičů a houpavé procházky po zahradě i okolních lesích, loukách a skalnatých roklích.

Časté nošení jsem v prvních měsících kompenzovala tak, že jsem Riannku pokládala na rovnou pevnou podložku, když byla vzhůru. Bylo mi jasné, že miminko potřebuje mít v každém dni dostatek možností k pohybu ve volném prostoru. A nikdy jsem jí nezavinovala, to mi bylo proti srsti. Tak trochu zavinutá resp. omezená v pohybu je právě při nošení v nosítku, tak k tomu ještě zavinovat by nedávalo smysl.

Pár lidí mě před častým nošením varovalo, nejčastěji s argumenty o kyčlích. Takové obavy se v našem případě nenaplnily, v půl roce si Rianna začala při hraní na zádech chytat chodidla a strkat palce u nohou do pusy. To je známkou jak dobře naposilovaného bříška, tak dobrého postavení kyčlí. Celkově její pohybový vývoj v prvním roce probíhá dobře. Takže za mě je nošení super. Jen je potřeba si častěji protahovat svoje záda, ty dostávají samozřejmě zabrat. A ideálně nechat nosit i tátu. U nás muž žije i pracuje doma, vychováváme dítě prakticky společně, za což jsem vděčná. Mají s Riannkou krásný vztah, pravidelně si spolu užívají polední skoro dvouhodinové procházky divočinou, zatímco máma odpočívá.

Svoboda Jaroslav, permakulturní rodinka, foto 4

Spánek

Nejčastější otázka, kterou jsem slýchala na potkání prvního půl roku: „Jak spinkáte?“. Už z toho je patrné, že dětský spánek je celkem téma, píšou se o něm knihy, v Americe mají i spánkové trenéry. Zdá se, že každá kultura se snaží co nejdřív napasovat spánek dítěte do svých zvyklostí.

I když některé věci přeřešuju, spánek miminka mezi ně naštěstí nepatří. Zvolila jsem k dětskému spánku flexibilní přístup a sdílím ho tady jako „tajný“ tip: Změna je život a život s miminkem je neustálá změna. Není zas tak těžké si všimnout, že děťátko ujde od narození do jednoho roku dost velký kus cesty vývoje. Nejenže rychle roste, ale děje se v něm tolik věcí najednou – co týden to velká změna v jeho pohybu, v jeho trávení, v jeho projevu, komunikaci… a tudíž, světe div se, i v jeho spánku!

Riannka spí od narození se mnou v posteli (muž spí vedle v pokoji, aby se jakožto živitel rodiny dobře vyspal). Nemusím vstávat, abych jí nakojila, jen jí třikrát, čtyřikrát za noc přiložím vleže prso, napapá se a spinká spokojeně dál. Vždycky, když se mění její spánkový režim, chvíli mi trvá, než pustím svoje očekávání, že „Teď už by měla teda fakt spinkat.“ Ale pokaždé, když se mi podaří dostat se z hlavy zpátky ke všem smyslům a jsem doopravdy s ní, stane se kouzelná věc: zažíváme ty nej chvíle plné blbinek, grimas a řádění. Takže v mém případě se většinou stačí uvolnit a plynout se svým miminkem spontánně tak, jak to my ženy umíme, když opustíme mysl a přesuneme se do těla.

Svobodová Katarína, permakulturní rodinka, foto Rianna spící

Pláč miminka

Další téma, jehož řešení žádná máma neunikne. Pro miminko je po narození všechno tady na tom světě úplně nové. Ono i pro mámu, co má první dítě, je mateřství vstup do nového světa. Spoznat se se svým maličkým, osvojit si držení jeho křehkého tělíčka, jeho přebalování, mytí, chování, utěšování a uspávání vyžaduje svůj čas. Mámou totiž nejsme hned po porodu, jak by se mohlo zdát. Pro okolní svět možná. Ale pro nás momentem, kdy si poprvé přiložíme svoje dítě k hrudníku, mateřství teprve začíná. Do mámy, do pocitu dobré mámy, si dorůstáme postupně den za dnem, neustálou péčí a láskou, kterou svému dítěti dáváme. Uvolnit se a zůstat uvnitř klidná a milující, i když je miminku zrovna ouvej a dlouze neutišitelně pláče, se učíme za pochodu.

My jsme volali porodní asistentce hned pár dní po porodu, co dělat, že maličká dlouze pláče. Zeptala se, jestli je oblečená. Ano, byla. Řekla nám, abychom měli Riannku nahou, kůži na kůži. To zabralo, a tak jsme si následující dny užívaly spolu pěkně tělo na tělo. Po víc jak týdnu jsem jí zkusila tu a tam oblíknout a na oblečení si pak navykala pozvolna. Naše dcerka je dost citlivá a těsný fyzický kontakt jí utěšuje přímo kouzelně.

Pláč svého dítěte pokaždé utěšuju, nenechávám jí vyplakat a už vůbec ne samotnou. Vždycky je buď se mnou nebo s Jardou. Vyplakávání jako socializační navykání považuju za traumatizující, moje srdce by tomu nedokázalo přihlížet a rozum mi říká, že příroda neudělala dětský pláč tak nepříjemným proto, abych ho jako máma přehlížela, ale proto, abych na něj reagovala. Vím, že můj přístup spočívající v těsné fyzické blízkosti, laskavé komunikaci a trpělivosti, se projeví ve zdravém sebevědomí a samostatnosti dítěte. Vyplakáváním odchází z dítěte víra, že si zaslouží bezpečí a lásku. Ztrácí tak svou sebehodnotu a autentičnost, které si jednou bude pracně vydobývat zpět terapiemi, jako to dneska dělá nejeden dospělý.

V prvních třech měsících si pláčem říkala maličká ve většině případů o mléko. Ale byly i situace, kdy další kojení nepomohlo, protože jí bolelo bříško. To se pozná tak, že se propíná do luku. Miminko nemá ještě úplně vyvinuté trávení, a tak se může stát, že nastane období několika týdnů, kdy propláče večery kvůli bolesti bříška. Takže pak jedině z hluboka dýchat, šeptat do ouška „ššššššš“, chovat, chovat a chovat, dávat lásku. A vydržet. Přijde odměna. Ta nejkrásnější na světě: První úsměv se na tváři miminka objeví někdy s koncem šestinedělí. Nezapomenutelný okamžik, když se začíná to maličké usmívat! Takže vydrž maminko, ono se to celé postupně promění a zlepší, neboj. Nejsi v tom sama, všechny jsme si touhle náročností prošly a ty to taky zvládneš!

Dětský zásyp, dětská kosmetika

U kupovaných dětských pudrů si nejsem jistá, jestli ještě stále většina z nich neobsahuje karcinogenní azbest (víc info v tomhle článku). A tak to řeším jednoduše – používám na opruzenou prdelku kukuřičný škrob. Někdy ho smíchám s práškem kuzu (který běžně používám na kompoty) a do toho třeba ještě rozdělám tobolku zinku z doplňků výživy. Promíchám a nanáším na postižené místo, když je potřeba.

Při koupání nepoužívám zatím žádné mýdlo ani šampon, jen ovesné vločky. Dám jich plnou hrst do bavlněného pytlíku a ten vložím do koupele. Po chvíli, když se vločky ve vodě rozmočí, pytlík pomačkám a v té ovsem trochu zakalené vodě koupu miminko. Na vlásky taky stačí zmačknout nebo vyždímat pytlík, funguje to krásně jako takový jemný šamponek.

Pro mazání nepoužívám na kůži nic, co bych nevložila do pusy. Takže když cítím tu a tam potřebu miminko někde máznout, volím ovesný olej. Mažu ho třeba na prdelku po tom, co jsem jí ošetřila domácím pudrem – ten kůži zklidnil a vysušil, tak jí pak máznu ovesným olejíkem.

Oblíbené hračky v prvních měsících

Na fotce je pro inspiraci, co bylo nejvíc v oblibě u nás. Všechno jsou to lehoučké věci, které se dobře uchopují, a kousátka. Je tam i větší hračka, ušitý dinosaurus, dlouhý jako novorozenec. Rianna ho ráda zkoumala všema končetinama. Nožičky miminka jsou ze začátku úchopové stejně jako ruce a tak je fajn, když může poznávat nějakou lehkou větší věc nejen ručkama, ale i nožkama. Pro miminko je to zábava a zároveň tím posiluje bříško.

Svobodová Katarína, permakulturní rodinka, foto mimi hračky

A ještě přidávám tip na hru na schovávanou. Riannka jí začala hrát hodně brzy, někdy v pátém měsíci, možná dřív, nevím přesně. Má jí v oblibě řada miminek, jen ne vždycky si maminka všimne, že když si děťátko přikrývá kapesníkem nebo dupačkama obličej, že se nejde dusit, ale chce se schovat. Můžete vyzkoušet, jestli je to případ i vašeho miminka. A při chování v náruči otáčí hlavičku, jakoby se odvrací. Má za to, že když nevidí, ani ono není vidět. Takže i jen s otáčením hlavičky si užíváme spoustu legrace coby na schovávanou. Teď, když leze po čtyřech, lozí se schovat i do vedlejší místnosti nebo za dveře.

Oblečky

První víc jak týden jsem Riannku neoblíkala, protože jí v oblečkách nebylo dobře. A tak jsme si užívaly hodně času tělo na tělo. Jen tenkou čepičku jsem dávala na hlavičku a tělíčko jsem na spaní přikrývala Jardovo merino trikem.

Potěšilo mě, kolik dětských oblečků se nám doma sešlo v podstatě bez shánění. Miminko zpočátku rychle vyrůstá z jedné velikosti do druhé, oblečení se nestíhá ani vynosit, natož poškodit, takže je supr, že mezi maminkami funguje předávání oblečení dál. A taky je supr, že naprostá většina mimi oblečení je z bavlny. Ze začátku se mi líp oblíkaly bodýčka, co se zavazují nebo zapínají na hrudníčku a později jsem měla radši bodýčka přes hlavičku. Z dupaček jsem ustřihávala konce u nožiček, aby byly nožičky holé. Nepoužívala jsem rukavičky ani ponožky (jenom ven na procházky). Ručky i nožky jsou poznávací, tak jsem je nechtěla utlumovat. Rianna se neporaňovala svými nehtíky, takže to ani nebylo třeba a brzy se mi nějakým zázrakem dařilo ty pidinehtíky stříhat (nůžkami se zakulaceným koncem).

Plenky

Používám látkové a jednorázové ekologické (= část materiálu je rozložitelná). Střídám to, jak mám zrovna kapacitu, třeba na noc dávám jednorázovou. Jednorázové plenky, které by šlo házet po použití na domácí kompost, zatím na trhu k dostání nejsou, vždy obsahují umělé materiály minimálně ve výplni, v té savé části uvnitř plenky. A tak vybírám ty certifikované, takže použitý materiál by měl být nezávadný pro dětskou pokožku.

Zkoušela jsem bezplenkovou metodu a moje úspěšnost byla úplně mizivá. Signály vidím až těsně před počinem, moc pozdě na to, abych stihla řešit kyblíček. A držení nad kyblíčkem delší dobu Riannu nebaví, na to je moc čiperná. Takže bez plenky jí v zimě nechávám ve chvílích, kdy se cítím s trpělivostí na výši a mám chuť uklízet. 🙂 V létě je bez plenky samozřejmě častěji. Ale mám kamarádku, která „kyblíčkuje“ s takovou úspěšností, že valím oči. Její holčička je teda ve srovnání s naší mnohem klidnější, takže i tady platí, že každé dítě je jiné, je potřeba si to svoje prostě napozorovat, osahat a najít si svůj vlastní styl.

Očkování

My jsme šli cestou neočkování našeho dítěte. A spíš než dělit se na dva znepřátelené tábory rodičů očkujících a neočkujících, pojďme vzájemně respektovat svojí volbu. Podle mě jde totiž hlavně o to, aby ta volba byla informovaná. Věřím, že s tím, kolik je dostupných informací a navíc po zkušenostech z doby covidové, už dneska nepřijde snad téměř žádná maminka do ordinace pediatra nechat dítě očkovat „na slepo“ jenom proto, že se to tak dělá. Určitě se nejdřív lékaře zeptá, jaká rizika a vedlejší účinky uvádí výrobce dané vakcíny. A pokud je s tím, co se dozví, v souladu, tak je její volba informovaná. A taky určitě ví, že kdyby se objevily u jejího dítěte po podání vakcíny zdravotní nebo psychické potíže, nenese za ně odpovědnost pediatr ani výrobce vakcíny, ale stát. Takže kdyby rodiče prokázali příčinnou souvislost, odškodné by jim nehradil výrobce vakcíny, ale stát. No není to skvělý byznys vyrábět vakcíny, přesvědčit zákonodárce, aby je zavedli plošně, tím si zajistit stálý odběr svého produktu a v případě nepříjemností nenést odpovědnost? Víc o tom říká například MUDr. Monika Waksmundská.

V praxi to v našem případě vypadalo tak, že když mi pediatrička nabídla očkování dítěte, odmítla jsem. Stačilo jen podepsat papír, že odmítám své dítě očkovat. Na nic dalšího se neptala, ani mě nepřesvědčovala, jen vytáhla už připravený formulář. Protože rozhodně nejsme ojedinělý případ, už jsou v ordinacích na to připraveni, i oni jsou už daleko víc informováni a místo odsuzování respektují i jiný pohled na věc. Svět se mění. K lepšímu. A to je důvod k radosti.

Co se imunity mé dcerky týče, mám velkou důvěru v přirozený porod, jehož prostřednictví jsem jí předala svůj zdravý mikrobiom, který je pro imunitu zásadní. Mateřské mléko je další přirozený stimul imunitního systému. A co teprve láska a radost, ty jsou přece tou nejlepší zárukou zdraví! Dovoluju si jít cestou důvěry v přírodu, v tu nejvyšší inteligenci ze všech, jaká to ode mě troufalost! 🙂

Čtení pro mámu

Tyhle knížky se staly mými parťáky, koukám do nich průběžně a pomáhají mi, tak je ráda doporučuju. Zároveň nic z uvedeného nepřebírám dogmaticky, prostě se inspiruju a do praxe dávám, co mě osloví. Uvádím jen názvy, po kliknutí se otevře záložka s podrobnějším popisem knihy:

Jsi ta NEJ MÁMA pod sluncem

Na závěr přidávám svůj trik jako pomůcku při pochybnostech o svých mateřských kvalitách. Když na mě útočí myšlenky typu, jestli jsem dost dobrá máma, položím si otázku:
„A existuje v tomhle vesmíru lepší máma pro tvoje dítě?“
Odpověď zní logicky:
„Ne. Neexistuje.“
A co z toho plyne?
„Jsi ta nej máma pro svoje dítě.“ 🙂

Svobodová Katarína, permakulturní rodinka, foto u javoru

A tady, v přiloženém souboru pdf, jsou tipy a postřehy od maminky Dominiky. Vyplatí se do nich mrknout, jsou tam přehledně vypsané další praktické věci, zkušenosti a postřehy. Díky za zaslání Dominiko!

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *