Vypěstujte si svůj vlastní strom

Stromy vypěstované ze semen jsou vaše originální, osobní stromy.

Znáte je od zrození, pečujete o ně, jste s nimi propojení. A to má své kouzlo.

Třeba zažijete důležitou životní událost. Narození dítěte, svatbu, pohřeb, krásnou dovolenou.. a na stole či u vašich nohou zrovna leží jablko, hruška… vezmete jadérko a se silným záměrem a přáním si ho vysadíte.
Pro podporu své cesty, jako symbol reinkarnace svých blízkých, jako rodový strom svého dítěte či vnoučete.

Nebo vysadíte ořech ze zahrady po předcích. Nebo žalud z dubu na nějakém posvátném, pro vás silovém a důležitém místě, kam chodíte na výlety. Nebo semínko z památného stromu, který přežil staletí lidských dramat a je stále zdravý.

Nebo platan z parku, kde jste měli první rande, lípa, pod kterou jste sedávali po škole, případně javor, na který jste lezli jako malí….
Možná se stěhujete a z místa, kde jste žili, si s sebou vezmete semínka a odnože spřátelených rostlin, které vás provázely od dětství… se mnou takhle putují i vysemeněné borovice. Mám z nich jeden větrolam.

Je to hra, která má vyšší smysl. Pro váš život, pro vaše kořeny, pro všechny další potomky vašeho rodu.
Poctivé ukotvení se v jinak docela povrchním a pomíjivém světě iluzí.

Pointa je v tom, že přírodní svět kolem nás není mrtvý, necítící prostor.

Není to nějaký umělý nesmysl, dekorace, kulisy.
Začneme ho vnímat, až když mu dáme váhu. Když se znovu „napojíme“ na vlastní zdroj.

Stromy jsou živé vnímající bytosti. Jen trochu jinak než lidé a zvířata.
Být obklopen „svými“ stromy je podobný pocit, jako být mezi nejlepšími přáteli.

Ekosystémy, které jsou tvořené živými bytostmi všeho druhu,
mají také svého ducha – ducha místa, svou energii, své pocity, svou sílu.
Někdo to možná nepochopí, ale vy budete vědět a cítít své.

Když ještě k tomu přestaneme být jen uspěchaným zaměstnaným člověkem,
a staneme se svou pravou podstatou,
to jest bohy kráčejícími v těchto vypůjčených dočasných tělech po planetě Zemi,
celou naší realitu to promění. Žebříček hodnot se překlopí.

Začít se dá vědomým a hravým „tvořením stromů“ a svobodných pozemků.
Vznikne důstojné místo plné krásy, potravy a příjemné léčivé energie, kde se dá opravdu žít.

O ovocných stromech ze semínek najdete rozsáhlé kapitoly v mé knize
Kompletní návod k vytvoření EKOZAHRADY a rodového statku.

Megreho jabloň – semenáč ze zahrady autora knih o Anastazii

Příběh o knihách, které po celém světě tvoří velké přírodní zahrady

Pěstuji mnoho semenáčových jabloní = vypěstovaných ze semínka, takže nejsou žádná konkrétní odrůda.
Jsou to potomci dvou rodičovských odrůd.

Tato konkrétní jabloň ve videu je speciální svým příběhem. Mám nejraději stromy s příběhem…
Pochází údajně z jadérka z jablka ze zahrady Vladimíra Megreho, autora série knih Zvonící cedry Ruska, nazývanými též „Anastasia“. (Jablko mi předal po návratu s cest Martin Másilko – Martine pokud to někdy shlédneš, tady vidíš, jak to dopadlo.)

Díky těmto knihám o moudré ženě z tajgy existují rodové statky, miliony rodových statků na této planetě. Spousty stromů bylo vysazeno, hodně lidí změnilo své životy, odešli z měst, založili velké krásné rodové zahrady. Knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Mnoho lidí je pomlouvá, nechápe a zavrhuje. Ale patří ke knihám, které v posledních dekádách napáchaly asi nejvíce dobra a pomáhají probouzet v lidech lásku k přírodě a k životu.

Je to takové romanticko – sc-ifi – permakulturní dílo, které umí (v lidech na to připravených) probudit touhu žít smysluplnější život. Tou smysluplností myslím nebýt jen otrokem v nějaké korporaci, chodit přespávat do svého drahého domova a konzumovat stále více věcí, zábavy a informací, aniž by to někam (kromě smrti a nemocí) vedlo.

Osobně bych je doporučil každému, kdo má otevřenou mysl, přeje si žít „lidštější“ = svobodnější život, ale neměl k odhození civilizačních pout zatím dostatečnou sílu a motivaci.

Zároveň je tedy potřeba zůstat nohama na zemi a vybrat si z těchto knih to praktické a zbytek vnímat prostě jako příběh.
Jsou tam různé alegorie, příběhy jiných civilizací, dokonce i mimozemských, je to protkané divokou přírodou tajgy a šedí nepříliš smysluplné civilizace. Lépe udělá ten, kdo to nebude vše hodnotit a škatulkovat (a odsuzovat) naformátovanou racionální myslí, ale spíše se zaměří na pocity. Je to série 10 knih. První dvě vás možná nenadchnou tolik, chvílemi je to náročnější, ale pak je to pořád lepší a je prostě fajn a asi nutné přečíst to od začátku.

Stává se bohužel i druhý extrém, že obsah knih někdo vezme až moc vážně, podobně jako nějaké náboženství, a pak tím otravuje celé své okolí, aniž by něco z toho opravdu dal do praxe. To také nemá moc smysl a je to spíše na škodu. V každém dobrém směru (filosofie, stravovací modely…) se najdou fanatici, kteří to ostatním mohou znechutit.

Mám-li mluvit za sebe, tak mně tyto knihy otevřely širší vnímání velkých pozemků – ne jen jako sad nebo arboretum, ale jako živý láskyplný prostor pro život a pro proměnu krajiny i planety na udržitelnější verzi. Svobodný pozemek, rodový statek, kde se člověk dostává ke své pravé životní síle. A ono to funguje! Na našem rodovém statku je opravdu hodně jiná energie než ve zbytku světa. Kdykoliv tam vstoupíme, zažíváme úlevu, starosti odezní, nová energie přijde. Takže i na tom vašem to tak bude. Velký pozemek plný stromů, o který s láskou pečujete, vás bude léčit.
Popravdě, nic smysluplnějšího, co by se na této planetě dalo dělat, jsem zatím neobjevil…